Tux 22

rok problémů s řazením

Letos jsem na nádraží už v 17 hodin, tedy celou půl hodinu před odjezdem vlaku. Takže po předchozích letech, kdy mi to jednou skoro ujelo, podruhé skoro úplně ujelo a potřetí jsem vlak honil až na dalším nádraží, jsem sám překvapen. Věstí to nějakou velkolepou změnu.

Změna je napsaná na odjezdové tabuli. Bus. Hynek ještě dopoledne volal na informace ohledně včerejšího pádu skály do kolejiště kdesi u Karlštejna a prý už v pět odpoledne určitě pojede vlak.

Tlačíme tedy kola nahoru na magistrálu, kde stojí řada autobusů všech velikostí a značek. Jeden z nich má vozík na kola, a ten jediný je zamčený a prázdný. Prý, že tenhle řidič se vždycky ztrácí, ale pojede. Tak jsme na přívěs pověsili kola, abychom o pět minut později dostali vynadáno, že jsme to neměli dělat. Milan si dává načas, kdyby byl jel vlak, a jel včas, tak by to nestihl. Naštěstí náhradní autobusy odjížděly trochu později.

Autobus se naplnil až po okraj, lidé vypadávali z okýnek, a my stále stáli na chodníku. Zvažovali jme jízdu zavěšeni na svých kolech, ale přeci jen na vertikálním sedle se dost blbě sedí. Vmáčkli jsme se za dalších nemístných poznámek řidiče do dveří. Hynek byl sám vepředu a vydržel asi tři průjezdy křižovatkou, než ve strachu o holý život raději zavřel oči a vydržel tak až do Berouna. V zadních dveřích jsme nebezpečí nepociťovali a kola byla přivázána fest, takže jsme se neobávali, že by měla odlétnout.

V Berouně jsme přeložili kola do vlaku a s hodinovým zpožděním vůči jízdnímu řádu se vyrazilo. Přejezd hranic do Německa se krom výměny lokomotivy projevil tak, že snížili už tak nízkou teplotu o další čtyři a půl stupně a my se jeden po druhém chodili navlékat do vest, mikin a jiných typů oblečení, kterých jsme s ohledem na předpověď počasí vzali nemnoho. Sedačky nedosahovali pohodlí odpovídajícího dálkovému vlaku, proto nás informace, že vlak kvůli práci na kolejích nemůže pokračovat dále do Mnichova, a že cestující na letiště si mají přesednout, nepotěšila. Neúspěšně jsme se snažili nějak to zaspat. Konečně vlak dostal povolení, a v Mnichově jsme byli coby dup, v půl druhé v noci, s více než dvouhodinovým zpožděním.

Byla nám pořádná zima. Hala bala jsme naložili brašny, chytili GPS signál a podle navigace mizeli z města semafor nesemafor, jednosměrka nejednosměrka. Zaznamenali jsme na tak velké město poměrně minimální světelný smog, místy byla tma jak v lese. Z města jsme kolem zoologické vyjeli do zeleného pásu podél řeky Isar. Tam jsme potmě našli pod stromem plácek s nízkou trávou, vybalili spacáky a usnuli. Strom se ukázal jako výborná volba, neb z něj celou noc pršelo, kdežto všude okolo bylo sucho.

Ráno byla stále zima. Navlékli jsme na sebe to, co včera ve vlaku, a odjeli směrem k Bad Tölzu za Big Benem. Cestou projíždíme kolem několika obchodů, vždy v takové vzdálenosti, že nemá cenu zastavovat. Hynek začíná být nervózní.

U Big Bena si dáváme ranní kafe s kroasánem, Hynek si do kapsy kupuje kebab a přestává být nervózní. Hledáme Benovu policejní stanici a nacházíme Edeku a v té těstoviny a hotovou omáčku v igelitovém pytlíku – ideální cestovní surovina vážící slabou třetinu běžné sklenicové varianty. Při nakládání nákupu do brašen nám omáčka skoro spadla do kanálu, ale přežila to, inu kvalitní německý igelit se pozná.

Přemýšlím, k čemu má mé nové přední světýlko funkci automatického zapínání ve tmě (aby se automaticky vybilo v noci v kolárně), načež asi o pět kilometrů později zkouším tuto funkci v tunýlku, kterým vystoupáme k jezeru, či tedy přesněji přehradě Sylvensteinstausee, pohled za niž dává tušit konci rovin. Hemží se to tam jezdci na silničních kolech, Hynek si vybírá jednu takovou skupinu a nenávratně mizí v dáli.

Máme hlad, Hynek nikde nečeká, tak zastavujeme u restaurace s burgerem a s dobíjecím stojanem na elektrokola. Jelikož motorem nedisponujeme, dobíjíme alespoň navigace, hodinky, telefony a podobné bateriové vymoženosti.

Po obědě absolvujeme ještě trochu snesitelného stoupání do obce Eng, nabereme najedeného Hynka, natankujeme do lahví krásně ledovou vodu a již nás čeká první pořádný kopec na Lamsenjoch. Na cedulce je černý cyklista, obtížnost schwer difficult. Asi to znamená, že těžké těžké. Je to tak schwer, že i Vojta asi třikrát tlačil, a já stěží našel tři úseky, kde jsem dokázal jet. Je to tak schwer, že tam Hynek urval přehazovačku. Dlužno dodat že v místě, kde kolo tlačil. Zde bych si dovolil drobný apel na délku řetězu: je to jednoduchý, nový řetěz je prostě potřeba zkrátit na správnou délku, jinak to dřív nebo později odnese přehazovačka. Tím spíš, pokud visí na špatně narovnané patce. A když je navíc v patce stržený závit, jste ve dvou tisících metrech, zapadá slunce, máte malé skládací kleštičky a v Hütte vám zrovna nemůžou půjčit pořádné Zange, protože rozdávají večeři, není to situace zrovna růžová. Po krátkém hledání vhodných přírodních nástrojů jsme rozebrali ohnuté vodítko na prvočinitele a provizorně opravili přehazovačku několika dobře mířenými údery šutrem. Z osmikolečka jsme udělali pětikolečko 3-7, což na jízdu z kopce stačí.

Na letecké mapě to vypadalo, že dolů bude krásná zpevněná cesta. Z dálky to taky vypadalo, že je to pěkná cesta. Nikdy nevěř leteckým mapám. Nikdy nevěř pohledu z dáli. Dolů je hluboký štěrk a kamení, je to prudký jak prase. Nahoru bych tudy teda jet nechtěl. Kotouče žhavily, destičky pískaly, až jsme narazili na pramen a asfalt v obci Vomp. Ještě pár uliček z kopce a jsme na břehu řeky Inn.

Na odpočinkovém místě nedaleko od Inntalské dálnice vaříme výborné špagety s omáčkou a sýrem. Probíhá druhé kolo opravy přehazovačky, kameny z nedalekého pešunku rovnáme patku a dosahujeme uspokojivého výsledku, kdy se nesmí zařadit akorát nejlehčí kolečko. Stavíme všelijaké plachtové přístřešky pro sebe a kola, protože má v noci pršet.

V noci trochu pršelo. Snídáme chleba s marmeládou a lovečákem; mimochodem chleba jsme koupili včera v pekárně a byl na váhu, tedy byl sice levnější, než číslo na cedulce, ale zato ho zdaleka nebylo kilo. Jen co uschly plachty, můžeme pokračovat směrem na Innsbruck, kde bez úspěchu hledáme zmrzlinu.

Nakonec nezbyde, než si dát kafe a zmrzlinu na benzince. Pak už následuje zase stoupání. Pod mostem přes železnici Hynek nachází staré rezavé a nekompletní kolo, ze kterého si odmontoval přehazovačku. Po prudkém úseku zastavujeme ve stínu, rozjíždíme se, Vojta řadí na prostřední tác – a neřadí. Něco se ulomilo v řadicí páčce, to nepůjde opravit ani s pomocí ochotného okolo jedoucího Rakušana, který nám nabízí využít svou nedalekou dílnu.

Naštěstí do kopce není potřeba moc řadit a navíc s nefunkčním přesmykačem už jsou zkušenosti, stačí najít a vyřezat vhodně silný klacík, nacpat pod přesmykač a řazení je na světě. Máme hlad, ale všechny restaurace jsou zkrachovalé. Jak se někde postaví tunely a dálnice, odnesou to hladoví cyklisti, co byli líní s sebou tahat pořádnou svačinu.

Nakonec v Alpengasthofu Kasern obědváme Tiroler Tris, což bylo trochu překvapení, ale byly to dva různé knedlíky a tři taštičky. Ideální zdroj energie pro výstup na Tux. Turistická cedulka ukazuje, že na vrchol jsou to dvě hodiny pěšky. Jedeme čtvrt hodiny údolím, a na šipce jsou stále dvě hodiny na vrchol. Odbočujeme na Tuxerjoch Trail a šipka stále hlásá dvě hodiny. Tak teda nevím.

Je to prudké, ale dá se jet. V serpentinách prakticky ověřujeme, že průměrný pravák umí líp zatáčet doleva. Zatáčky jsou číslované, prvních třicet je cedulka v každé zatáčce, ale pak už je asi přestalo bavit to vyřezávat, nebo ztupili nůž, těžko říct, prostě pak už jsou označené jen po pěti a pak po deseti. Ono je to jedno, tam už stejně nikdo nevnímá. A tak jsme u zatáčky číslo šedesát a na vrchol podle navigace zbývá ještě hodně výškových metrů.

Hynek sice věděl, že nemá řadit nejlehčí převod, ale zkusil to. Tím pádem na vrchol dotlačil kolo opět s urvanou přehazovačkou. Krátce přemýšlíme, jestli teda použít tu „novou“ přehazovačku. Špinaví až za ušima ověřujeme, že šroub ve strženém hliníkovém závitu prostě nedrží a držet nebude. Z čiré zoufalosti aplikujeme opravnou metodu starých zálesáků – plastové stahovací pásky. Následuje dlouhý sjezd, takže fakt, že tam řetěz nějak drží, je dostatečný. Dole mezi obcemi hledáme místo na spaní, nakonec v houstnoucím šeru vaříme těstoviny na lavičce u louky, nedaleko kryté lávky pro pěší.

V noci dlouho hřmělo, až nás první kapky definitivně vyhnaly ze spacáků a utíkali jsme co nejrychleji schovat se pod střechu na most. Střecha je fajn, ale jelikož v Rakousku při dešti vždy fouká, museli jsme protivodní ochranu doplnit plachtami přes celou šířku mostu, a tím jej dokonale zablokovat.

Se zablokovaným mostem nebyl v pět ráno příliš spokojen potulný pes, který nás vzbudil štěkotem. Tak jsme mu odmontovali plachty a ještě na chvíli usnuli. Pak jsme se sbalili, abychom nepohoršovali pracující, co by se mohli začít trousit na blízkou železniční stanici, pojedli Hynkovo müsli a odjeli do Zell am Ziller na pořádnou snídani.

Cesta z města začíná stoupat. Hynek to vzdává, přenechává nám plynovou bombu a s oprávněným remcáním, že s tímhle se do kopce jet nedá, se vydává zpět do města a dále podél řeky kratší cestou rovnou domů.

Je to poprvé, co prudce stoupáme před čtvrtou hodinou odpoledne. Dokonce poprvé před osmou hodinou ráno. Ve vyšších polohách pomalu mizí slunce a mění se v mrholení. Obědváme polévku v boudě u lanovky na Karspitz, u krbu sušíme dílem zpocené a dílem zmoklé oblečení. Nedá se říci, že by to mělo valného smyslu, protože za chvíli zase začalo pršet. Zastavili jsme v tunelu pod sjezdovkou a úspěšně přečkali největší slejvák, aby nás mohl zastihnout o chvíli později.

Kolem přehrady Gerlos pokračujeme přes kopec směrem na Krimmlské vodopády. Sama silnice ve sjezdu už připomíná vodopád, jak se po ní valí proudy dešťové vody. Z dálky jsme se vyfotili s vodopádem a již bez deště, stále však po mokré silnici pokračovali směrem na Zell am See na vydatný oběd ze supermarketu. Před obchodem jsem píchnul o malý špičatý střep. Vyměňovat duši v zadním kole, ze kterého teče směs šmíru ze silnice, brzdových špalků a obroušeného ráfku, je skutečná radost. Místo vody na umytí rukou jsem se musel spokojit s dezinfekcí na ruce a papírovými ubrousky, což, uznávám, je stále mnohem lepší, než nic. Rychle sníst směs housek se směsí salámů a sýrů, doplnit cukry nektarinkama a pokračujeme dále z kopce.

Po několika kilometrech mi zase začalo plavat zadní kolo, zjevně jsem loni blbě přilepil záplatu. Na obzoru se objevuje benzínka, aspoň to kolo tedy nemusím foukat rukama. Další duše již držela, takže to vypadalo, že defekty pro dnešní den jsme vyčerpali. A pak Milan přetrhl řetěz, ležel tam, chudák, na cyklostezce, jako přejetý had. Ten řetěz, teda. Cyklostezky se motají pořád doprava, doleva, zřejmě je plánovali s péčí o rovnoměrné opálení turistů.

K večeři jsme měli kebab v Zell am See u nádraží. Kebabář nám nenatočil vodu, že prý je šmucik a není na pití, naštěstí online mapy ukázaly pítko u dětského hřiště na hrázi jezera, a ono tam opravdu bylo. Nebýt těch internetů, ani napít bychom se nemohli.

Internety také říkají, že bude v noci pršet. Hledáme tedy nějakou střechu, přístřešek, seník, most, prostě něco, pod co se dá schovat. Nutno zmínit, že opravdu nejsme v zemi turistických přístřešků. Cyklisti zadarmo nocující v krajině nepatří mezi ideál zdejší ekonomiky. Při rozhodování mezi pofidérním přístřeškem s mapou, pofidérním seníkem, potenciálním mostem a starým, dozickým zámkem zamčeným včelínem několikrát potkáváme podivína, co v úplně nejblbějším místě sbírá šišky do košíku na kole a následně z nich staví skřítkům domeček. Stmívá se, podivín konečně odjíždí. Nahlížím do seníku, ale ten jen plný domečků pro skřítky všech velikostí. Rovné místo o velikosti karimatky tam neexistuje. V druhém seníku takové místo je a nakonec se rozhodujeme v něm zůstat. Sice uvnitř na několika místech rostou metrové stromky, což napovídá mnohé o voděodolnosti střechy, ale její druhá polovina vypadá docela funkčně. Na zemi je sláma, což jako jediný držitel nenafukovací karimatky oceňuji.

Seník v noci trochu propršel, naštěstí byl déšť jen krátký, byť vydatný. Ráno pokračujeme několik kilometrů do města na snídani, kde dostáváme tip na pekařství naproti lékárně. Snídaně je výborná, sic nelevná. Jelikož moje zásoby eura nejsou bezedné, jdu si zahrát na automatu do Sparkasse. Když se člověk snaží zjistit něco o výběrech z bankomatu v zahraničí, všichni dokola papouškují nesmysly o poplatku české banky, o strašně nevýhodné přímé konverzi měn DCC, ale o tom, že vás bankomat sám stáhne o poplatek (surcharge fee), který navíc vaší bance ani nepřizná jako poplatek, toho si asi ještě nikdo nevšiml. Nemluvě o nějakém seznamu, jaký o kolik vás jaký bankomat obere. Takže špárkase si nechala poplatek pět euro a já se asi zase naučím chodit do směnárny.

Pokračujeme po cyklostezkách nahoru dolů, směr Salzburg. Vojta statečně táhne s klackem jednorázově zařazeným prostředním tácem. Obědváme v kebabu pizzu, burger a různé druhy přeslazených arabských zákusků. Hydratujeme sladkou limonádou. Cesta dál vede podél vody, krátce se schováváme před deštěm v krytém parkovacím stání před řadovkou. Opouštíme řeku Salzu, abychom se mohli vrátit k Innu. Na profilu trasy v mapách to vypadá rovně, ale skutečnost naprosto jiná. Je to takový ten hnusný terén plný krátkých prudkých kopců na slunci.

Zároveň už ale nejsme na horách, takže přestal vodní blahobyt. Nikde žádná fontánka, pítko, a bidony začínají vysychat. Vojta, kterého nebaví moje a Milanovo tempo, nám zase ujel do kopce, kamsi do vsi, kde se dal přes plot do řeči s bodrými starousedlíky a požádal o vodu. Když posléze viděli, že k němu patří další dva zoufalci, natočili vodu i nám, a k tomu jsme dostali právě utržené sladké borůvky ze zahrady a plechovku vychlazené bioeko koly s energiťákem. Na tenhle energetický mix prý rozhodně stihneme obchod před zavíračkou, navíc od nich už je to jen z kopce.

Sice to už jen z kopce nebylo, ale převážně ano. Večeři nakupujeme v Bille, kde nás před vchodem láká reklama na zlevněné dvojité balení zmrzliny po dvanácti kusech v jednom. Ať počítám, jak počítám, sice je fakt vedro, ale tohle bychom asi nesnědli.

Dále po cestě hledáme nějakou možnost spaní s koupelí, ale vypadá to zoufale. Nakonec objevujeme vyhlídkovou ptačí věž za Braunau, na leteckých mapách to vypadá na pěknou hráz. Zase ty letecké mapy. Hráz je taková, aby se tam nedalo vlézt, a když už, tak aby se rozhodně nedalo vylézt ven. Lano na slaňování bohužel nemáme, to v seznamu chybělo. U vyhlídkové věže je navíc napsáno, že koupání je zakázané, aby se nekazil biotop. Zajímavé je, že rybaření zvířátkům nevadí.

Ohříváme fazole a jen co zmizí poslední rybář, opatrně smýváme vrstvu prachu a soli tak, abychom nevyplašili ryby, žáby, vodoměrky ani zajíčky. Po sto padesáti kilometrech si určité partie těla trochu čistoty žádají. Před bzučícími komáry se pak snažíme ukrýt do vyšších pater pozorovatelny s tím, že taky vysoko snad lítat nebudou.

Snad jsme někomu zkazili noční romantiku. V jedenáct dole zastavilo auto, ovšem naše hrnce, ešusy a další vybavení zřejmě dotyčné vylekalo, vůz nastartoval a zmizel. A to prosím bylo všechno nádobí umyté!

Ráno jsme vstávali s rozvahou a pomalu. Hřálo slunce a pofukoval větřík, byl by hřích nevyužít takového sušáku pro ošetření spacáků a vlhkého oblečení. Vojta se rozhodl slavnostně převléci do druhého dresu, zjistil ovšem, že si vzal špatnou velikost. Však čerstvě vyfoukaný a vysluněný dres je taky skoro jako nový.

Zdál se mi děsivý sen. Šlapal jsem nekonečným monotónním kopcem po tělese bývalé železnice. Kilometry přibývaly, ale konec se vůbec neblížil. Ze skal neustále vykukovali čerti, natahovali ruce s perem a pergamenem volajíc „Podepiš, a Zababa tě vyveze nahoru lokomotivou! Podepiš!“ a já měl to jediné štěstí, že mě tak brněly ruce, že bych nic podepsat nedokázal.

To bych ale trochu předbíhal. Cyklostezka po bývalé železnici vede z Waldkirchenu a zrušili ji proto, že vlaky žraly moc uhlí a cestou nahoru stejně většinou uvízly nejpozději v polovině. Do Waldkirchenu je to ještě kus cesty. Pořádný kus rovné cesty po šotolině kolem Innu, kde to Vojtu zase nebavilo, takže to valil dost rychle, a kde Milan píchnul. Němci (ano, jeli jsme po levém břehu), naladěni na svou novou cyklistickou realitu, se nám hned jali radit, kde je nejbližší nabíječka a kudy od baterky vede ten drát, co se vždycky jako první zlomí. S díky jsme vysvětlili, že jednak, máme-li rozumět, musí hochdojč a pomalu, a jednak, že vyměnit duši umíme a pumpičky máme minimálně tři. Ještě chvíli kontrolovali, zda to fakt dokážeme, ale pak už jim taky bylo hrozný vedro, tak odbzučeli pryč.

Jestli správně skládám naši knihu závad, tak je Vojta v klidu, ale já dneska přetrhnu řetěz. To není dobrý, poprvé jsem v rámci honby za gramy nevzal nýtovačku. Nesmím v žádném případě nikde zůstat jako poslední.

V Pasově jsme krátce, ale důkladně projeli historické centrum a na chvíli si oddechli na soutoku Innu, Dunaje a Ilzu. Oddychem jsme načerpali sílu na dalších sto padesát výškových metrů serpentin. Dále si pamatuju akorát zastávku na maliny a pak už jen to nekonečné stoupání na hranice, do Nového údolí. Sámošku v Altreichenau jsme nestihli asi o půl hodiny. To znamená, že dvě kvalitní zálohované německé flašky skončí v české popelnici, a taky, že nemáme co večeřet.