Severozápadní Čechy

Aš za sluncem

Asi jsme úplně oslizlí. Je totiž sobotní večer a my právě vylezli z rašelinového rybníka u Luh (?). Kolemjdoucí pán, když viděl, jak se tam chystáme vlézt, varoval nás, že budem celí oslizlí a nepůjde to dolů. A že máme jet zpět k rybníku u hospody. A my neposlechli.
Bylo vedro k zalknutí. Ráno jsme s Honzou a Zemákem jako opožděná skupina B jeli vlakem do Klášterců, abychom pak vyjížděli vražedných 10km do kopce do Měděnce. Tam už na nás čekala skupina A a po spojení vznikl rekordní osmičlenný kolotoulkařský vláček.
Pekli jsme se už od rána, a teplota nadále vytrvale stoupala. Z celého odpoledne si pamatuji koupel po prvním obědě, a když jsme zastavili na druhý oběd v Kraslicích, uvědomil jsem si pomalu, že jsem celou cestu blouznil a vůbec nevěděl, co se vlastně děje. Po tom, co naše kola stála půl hodiny ve stínu, a my se tetelili na teplou pizzu, ukazoval teploměr na tachometru 35 stupňů. To však nemohlo zastavit Vojtu, který měnil děravou duši a dále se zahříval tělocvikem s minihustilkou.
S tím rekordním vláčkem to není až tak horké. Výkonnostní škála od závodníků po šneka vede k tomu, že se pořád roztrháváme a já klasicky plápolám někde dvě zatáčky za ostatními a nadávám své paměti, která mi zatajila, že po neúspěších z předchozích let už jsem chtěl svou kolotoulkařskou kariéru ukončit, nebo aspoň přerušit.
K večeru, kdy jsem zase začal pomalu vnímat dění kolem sebe, bylo na čase přizpůsobit trasu a jet někam k vodě. První pokus, tedy pískovna, nevyšel. Voda byla takové barvy, že bychom do ní nevlezli ani po týdnu bez sprchy, a my bez ní byli ani ne den. Zachránil nás ale sousední Šnekenský rybník s vážkama, u kterého jsme si, po letech zase v kotlíku, rozvařili kolínka.
Jelikož už neudržím ani propisku, krátce si poznamenávám cosi o koupeli s masáží, ovšem co to zanamená, to už nevím; každopádně to kolem začíná bzučet.
Ráno jsme trochu poštípaní. Snědli jsme dva chleby, sbalili tašky a zasedli do sedel. S oavou jsem sledoval bezmračnou oblohu. Do Františkových lázní jsme jeli kolem rybníka s vodníkem a pak dále pokračovali do Chlebu. Tedy do Chebu. Na náměstí prodávali osvěžující ledovou dřeň. Než jsem však stačil na koleni dopsat pár poznámek do deníčku, už chtěl zase někdo odjíždět, takže jsem startoval s poloplným kelímkem v zubech.
Chvíli jsme se obdivovali historicky informační odvodňovací drážce uprostřed promenády a pak dostali tip na koupání.
Kemp u koupaliště má však vstup za 20 Kč, což si rozhodně nemůžeme dovolit. Popotlačili jsme kola o kus dál a k vodě lezli po srázu, ale zadarmo. V ceně byl i pěkný výhled na starý zatopený most.
Jelikož naše cesta pokračovala na směrem přes vodní plochu, nabízela se možnost ji zdolat po zatopené silnici, která byla asi dvacet centimetrů pod hladinou. Ovšem vyměkli jsme a objeli vodu dokola. V restauraci Pod Hradem v Halžích měli narváno, tak jsme si počkali. Ničemu to nevadilo, na slunci bylo 50 stupňů a to toho se stejně nedalo vylézt.
Připojeni na místní stabilní turbointernet hledáme, kudy případně zkrátit cestu, abychom se dostali včas domů. Přeci jen osm lidí do vlaku je trochu moc.