Bylo nás i pět

Švédsko, země bez kopců a lidí, plná borůvek

Deníček vypovídající o čtrnáctidenním cyklistickém výletu po Švédsku léta páně 2oo7
je určitě lepší číst ve formátu pdf, neb je mnohem kvalitněji vysázen a opraven.

sobota Je sobota, pomalu táhne na osmou hodinu večerní a my se cestou ze závodů vydáváme vykoupit stodůlecké Tesco. Z požadovaných surovin nemají akorát sladké kondenzované mléko, a tak si ho budeme muset vyrobit z neslazeného za vydatné pomoci moučkového cukru. Byli jsme tedy výrazně úspěšnější než při nákupu německých jízdenek, kteréžto se dají sehnat jen v cestovce českých drah. A chodit do cestovky o státních svátcích je rovnaké zbytečnému výletu po Praze.

Když byla vybraná část jídla umístěna v brašnách, nezbývalo než ulehnout naposledy do postele s příjemnou vidinou budíčku v pět ráno. neděleAž na Zemáka jsme všichni vyrazili na kolech, Holešovické nádraží našli bez delšího váhání, do vlaku nás přijali všechny i s kolama a jako rozveselení nám ještě průvodčí prodal jízdenku z Děčína přes hranice, která vyšla na víc peněz, než ta z Prahy do Děčína.

Ve vlaku přes hranice jsme ještě stačili rozčílit jakéhosi lehce zakomplexovaného pána s velkou taškou, protože jsme měli kola na plošině a on neměl dost rozumu, aby s tou obrtaškou zkusil jiné dveře. Během křiku slov, jež rozhodně nepatří k vybraným výrazům spisovné češtiny, se přecijen z vlaku dostal a my si mohli v poklidu užívat cestu dalšími vlaky. Ty německé jsou, co do prostoru i pohodlí při nastupování, k cyklistům o několik řádů vstřícnější. V Drážďanech jsme měli na přestup poněkud více času, a tak jsme si provedli seznamovací výlet po městě. Najedli jsme se v parku a už zas seděli v dalším vlaku. S narůstajícím časem se počet vlaků vyšplhal na osm a během toho narůstala ochranná pachová atmosféra v našem okolí, která však nebránila lidem začít nás utiskovat. Perličkou pak bylo pět hodin strávených ve vlaku, který v Berlíně (respektive v zemi pod Berlínem) nabral neuvěřitelné množství pasažérů, jenž nás donutilo usadit se na sedačkách do normální (ne)lidské polohy. Snažili jsme se nevidět všechny ty opovržlivé pohledy – nakonec v tom polospánku, jediné rozumné činnosti, to bylo úplně jedno. Ve vlaku se za tu dobu vyměnily 3 průvodčí, a my to museli vydržet v kuse. Co je to za spravedlnost? Abychom neusnuli na vavřínech, přijížděly vlaky na jiná nástupiště než byla v jízdních řádech, a s odjezdy tomu bylo nejinak. Jedinou zábavou nám bylo mluvit na Němce česky.

V Sassnitzu jsme se dobloudili k vjezdu na trajekt, za 111€ zakoupili jízdenku a za chvíli jsme v čele kolony vjížděli po mostě na trajekt. Uvázat kola ke stěně a hurá na palubu. Obdivovali jsme, jak loďka polyká všechny ty kamiony a když je snědla všechny, začali jsme nějak klesat. Když jsme pochopili, že se jen zvedalo molo, vydal se trajekt na cestu. Protože byla docela zimča, odebrali jsme se dolů, kde už bylo všechno měkké k sezení obsazené. U stolu jsme podrobněji zkontrolovali mapu. Vykoukli jsme ven, kde foukal silný vítr a dalo se bezvadně klouzat po navlhlé palubě, a nakonec za mírného houpání zaujali všelijaké polohy určené k prospání následujících ještě asi dvou nočních hodin. Ještě že jsem ze školy vycvičen ve spánku s hlavou na stole! V půl třetí ráno přišel budíček v podobě několikajazyčného hlášení, že už jsme ve Švédsku; akorát že v takovém stupni rozespání jsem nerozuměl ani angličtině.

Stálepondělí nepříliš bdělí a naopak až příliš rozklepaní zimou jsme odvázali kola a procpali se mezi autobusy ven. Nějaké místo k dokončení spánku se našlo pár metrů od silnice u lavičky se stolem. Ráno se kousek od nás za křovím objevilo moře – proto to tam tak páchlo. Směnárna je v Trelleborgu jen jedna, a tak jsme neměli šanci využít výhod konkurenčního boje. Obrali nás o poplatek 25:- (kurs je 3Kč za 1 Kr) a tím byly vyřízeny všechny formality, jenž nás dělily od okamžiku, kdy se opřeme do pedálů a začneme poznávat Švédsko.

V okolí Trelleborgu bylo možné cestovat buďto po cyklostezkách natahaných po chodnících jak v Praze, nebo po frekventovaných silnicích plných aut. Metodou DFS¹ jsme začali prohledávat okolí, takže jsme dojeli třeba k vratům do jakési firmy, k někomu na zahradu, do statku nebo jen na pole. Celý den byl ve stylu "50\% zadarmo" – po najetých 20 kilometrech jsme se v mapě pohnuli sotva o deset. Viděli jsme louky, pole, elektrárny a - světe div se - dokonce i jeli do kopce.Vítr sice nenabýval takové síly, aby nás strhával ze sedel, nicméně lehkým vánkem jej také nazvat nešlo. Podle toho, jak nám to po rovině střídavě jelo samo a nejelo skoro vůbec jsme viděli, jak se naše cesta pěkně motá sem a tam. Oblohou se proháněly mraky a tak bylo pořád buďto vedro nebo zima, podle toho, zda zrovna vyhrávalo sluníčko nebo studený vítr. Založili jsme tradici obědvání na dětském hřišti, kterou jsme po několik následujících dní úspěšně dodržovali. Jako záchranná svačina před smrtí vyčerpáním se u cesty vylouply maliny. O kus dál byla jediná pumpa široko daleko, tak jsme si napumpovali vodu a popojeli vařit a spát k jezeru Västra. Spolu s námi tu byli hnusní slimáci, dokonce jsme viděli i jednoho přerostlého albína. Mňamka sestávala z jednoho a půl pytlíku špaget, sýra a kečupu; kečup byl ostrý, takže dokonce zbyl i na příště. Idylku dokreslovaly vlaky, které nedaleko projížděly v intervalech Pražského metra ve špičce. Z večera už si pamatuji jen to, že je vidět minimálně do jedenácti a letos byla podnájemníkem ve stanu nikoli loňská myš, nýbrž malá žabka. Protože nám ale nezakvákala na dobrou noc, byla ze stanu vyloučena. Vítr přestal foukat a na obloze se vytvořily zvláštní mraky² a tak jsme se trochu báli, co se na nás asi tak chystá zítra.

Probouzeliúterý jsme se do stanu řádně vypečeného sluníčkem a po obvyklém ranním rituálu poučeni předchozím dnem začali prohledávat okolí doleva. Objevili jsme rašeliniště a po 7 kilometrech už byli zase tam, kde ještě před hodinou stály naše stany. Tím bloudění skončilo a my se kochali krajinou, která připomínala více listnatou Šumavu a Krkonoše.

Těsně před obědem vypustil Karel z brašen nálož v podobě sklenice Nutelly. Sklenice přežila, nikoli tak víčko – tím bylo rozhodnuto, co se bude protentokrát mazat na chleba. Na dětském hřišti se polovina obsahu sklenice přesunula do našich žaludků, chvíli udiveně koukali na dva živé starce, protože od Trelleborgu jsme skoro nikoho nepotkali, trochu polenošili na sluníčku a pak začali polykat další kilometry. Krom cestohledně-mapařských přestávek jsme zastavili jen u lesa na borůvky. Těch je tady habaděj a vůbec nikdo je nesbírá.

Cesta vedla pořád někde mezi vodou, na polích byla voda, v lese byla voda, z vody rostly stromy, někde dokonce i lavičky – asi tu drobet pršelo – a do toho se houpala a houpala až se dohoupala do vesnice, kde jsme měli nabrat vodu. Jelikož tam nebylo ani živáčka a místo toho tam byl hřbitov, kde obvykle voda teče, zkusili jsme ji nabrat. Byla odporná a tak jsme nakonec našli nějaké živé lidi na zahrádce, kteří nás touto životadárnou kapalinou řádově lahodnější chuti obdarovali. Minuli jsme cedulku s nápisem "Eriks Kurva", z čehož jsme usoudili na sídlo divoženky Eriky a raději upalovali ještě nějaký ten kilometr dál.

Okolojedoucí motorkář u nás v místě aktuálního tábořiště zastavil s nabídkou, že kdybychom cokoli potřebovali, bydlí o pár metrů napravo, a že o pár metrů nalevo u jezera je sany bej a ne bahno jako tady. Pláž Zemák nenašel a potřebné sluníčko na další den by nám chlapec asi taky nezprostředkoval. Vařili jsme na ohníčku ve velkém květináči a jelikož zapalovač odmítal vyrobit plamínek delší než půl centimetru, který sfouknul sebemenší větřík, podpaloval jsem táboráček pěkně zálesácky pomocí plynového vařiče. K jídlu byly chlupatý knedle z prášku a kdyby se mi podařilo lépe odhadnout množství vody, mohly být skoro jak od babičky. Ale nebyly. A chlupatý už vůbec ne. Po vykoulení noků jsem se v pauze mezi uvedením vody do bodu varu jal hledat papíry s deníčkem. Po deseti minutách vzteku a beznaděje jsem je v posledním záchvěvu zoufalství našel zastrčené v obalu u karimatky. Máš štěstí, deníčku!

Místo žáby ve stanu se na nás pro tentokrát začaly snášet dešťové kapky. Ránostředa sice už nepršelo, ale slunce si očividně hrálo na schovku a tak byl budíček až dost pozdě. Časovou ztrátu jsme dohnali nevařením čaje a k tomu si zkazili chuť nadměrným množstvím Nutelly namazané na plackách připomínajících Velikonoční jidáše.

Včerejší Šumava a Krkonoše se změnily na mokrou Šumavu a mokré Krkonoše; jen co jsme natáhli pláštěnky, oddělil se od mého kola pedál a zůstal ležet na zemi. Dočasně jsem ho přišrouboval zpátky a dál se nechával obletovat bahnem z cesty, dokud pedál neupadl znova. Závit už nebyl jak za mladých let, a tak to nebylo naposledy. Do toho jsem objevil, že se roznýtovává řetěz – ten ale měl dle plánu vydržet až do večera. Dojeli jsme až do většího města, ale prodejna kol a sekaček měla zrovna prázdniny. Sekačky jsou asi také zajímavý artikl, dost jsme se divili, kdo seká ty zahrady, když tu nikdo nežije, až jsme viděli automatickou sekačku, která poněkud chaoticky zušlechťovala trávník sama. Nezbylo než po obědě pomocí provázku zabránit matce ve vypadávání a s chrochtajícím pedálem dojet do většího města. Ani to nestačilo – jelikož jsme zatím nebloudili, bylo teď potřeba vykonat asi 8km zajížďku do ještě většího města, kde malý krámek byl. Je zvláštní nepoměr mezi počtem kvalitních cyklostezek a téměř nemožností nalézt nějaký servis. Pedály se podařilo zaplatit kartou a dokonce mi i půjčili klíč, abych při výměně pedálů nemusel bojovat se sikovkama. Když už jsme chtěli pokračovat, přiklusala jakási Jugoslávka – obchodnice, že by potřebovala help nout s ledničkou po schodech do obchodu. Za odměnu jsme měli dostat cigarety; kdyby nám radši dala zapalovač... Další cyklostezka se nás snažila duševně udolat rovinkou dlouhou přes 3 km, jejíž konec byl stále skoro v nedohlednu. Za rovinkou bylo konečně pár zatáček a za nimi kemp, v kempu prádelna se sušičkou a v sušičce zanedlouho i naše mokré boty, jenž z té nevinně vyhlížející skříňky vytvořily účinnou chemickou zbraň, a navlhlé papíry na deníček.

Natočili jsme si v kempu vodu a jali se hledat obchod s chlebem. Měli tam nějaké víno za 5:- v zálohované PET flašce, tak jsme ho vzali na večer. Bylo to nějaké hnusné černé pivo. Po prudké cestičce jsme se za chvíli jeli podívat na pláž k jezeru; cestou nahoru jsem šlapal s ohledem na řetěz velmi opatrně, nedbaje hluku a výkřiků za mnou, vypovídající o názoru ostatních na moji rychlost, až to Mirkovi došlo. "Novič se bojí, aby nepřetrh řetěž!" Rup! a ležel na zemi. Tak jsem si zabarvil ruce na černo při nýtování řetězu, ostatní pak na modro při sbírání borůvek. Když bylo dílo dokonáno, vyzkoušel jsem píseček u jezera – vypadá hezky, ale Solvina to teda není. Asi budu za černouška až do Prahy.

Koupili jsme špatnou rýži, ta potvora parboiled se nedá pořádně rozvařit! A tak ta rýže vypadala jako rýže i s borůvkama a oslazeným mlékem. K tuňákovi bude ale za pár dní ta nerozvařená lepší. Bydlíme zase u vody, od vody fouká a že fouká studeně, máme před stanem položenou na bok lavičku v roli větrolamu.

Abychomčtvrtek nevstávali tak pozdě, bylo nepříliš jednomyslně rozhodnuto, že nastavíme budíka na 8:10. Ráno se však ukázalo, že násilná forma vstávání je nerealizovatelná a tak to na nás v desetiminutových intervalech pípalo ještě několikrát. Na stejné pláži o kus vedle spali pod širákem nějací dva místní blázni, kteří pak ráno naskákali v těch 15° a studeném větru do jezera³ za účelem ranní koupele. Brrr! Asi jsme nějací teplomilní.

Opět neomylně jsme vyrazili vpřed, tentokráte rovnou v dlouhých kalhotách. Zase byla kolem Šumava, i když faktem je, že se tady poněkud liší to, co roste pod stromy na zemi. Je tady víc zeleno, tráva, mech a sběrem nepoznamenané borůvčí. Našli jsme i malé lesní jahůdky, ale jako náhrada oběda to rozhodně nestačilo. Proto jsme spotřebovali jeden chleba v roli půloběda a naším dalším velkým cílem se stal obchod s další částí oběda. Tímto cílem bylo cokoli v Jönköpingu, kde jsme trochu navlhli od vody z mraků. Prohlédli jsme si velké jezero, pořídili panoramatickou fotkou, na které nejjasněji dominují sloupy veřejného osvětlení a upalovali na nádraží před začínajícím řádným slejvákem. Obědváme v hale a měníme plán cesty, jezero se objíždět dokola nebude, ač bychom to v pohodě stihli. Z haly nádraží bylo suchou nohou možno projít do malého nákupního centra, kde prodávali i nějaké ty suvenýry za nelidové ceny, měli pěkné samolepky "pozor losi", které už se nám jinde koupit nepodařilo. Poslali jsme do vlasti něco pohledů se známkou za 11 švédských korun a při tom popřemýšleli, zda nebylo lepší místo 8 pohledů koupit dva plyšáky. Zemák na pohled namaloval velké srdce a upadl z toho do takové letargie, že zase zapomněl, že se svět točí kolem pólů a ne kolem něj. Následkem toho nebyla půlhodina, kdy jsme psali těch osm dopisů jedinou propiskou (v trafice jich leželo několik na vyplnění formulářů pro fotolab), jediný ztracený čas. Zatočili jsme evidentně špatným směrem, avšak na volání reagoval Zemák pouhým otočením hlavy. Nezastavil, nevrátil se. To prostě není jeho styl. Takže jsme se pak dvě hodiny hledali...

K večeru jsme našli krásný plácek u vody, ale někomu patřil, a domácí zase nebyli doma. Pokračovali jsme dál po zavřené silnici, žádný provoz tam nebyl a tak jsme zabrali travnaté odpočívadlo několik schodů pod silnicí ve srázu k vodě. Čočka s párkama se zase podařila. Nuda. Fouká jen všudypřítomný vítr, pár kapek nás atakovalo jen ránopátek chvíli před vstáváním. Naštěstí je to přestalo bavit, a tak jsme v poklidu a suchu posnídali müsli. Kotlík jsem odčočkoval zbytkem čaje a mohlo se jet. Teda jet – napřed bylo potřeba vynést naložené kolo po schodech neschodech na silnici a potom bylo potřeba nahoře čekat, až s jistým časovým odstupem provede totéž Karel. Vydali jsme se vstříc překvapení, které na nás chystala včerejší cedule se zákazem vjezdu. Zanedlouho jsme dojeli k dalším zátarasám, za nimiž už byla podemletá a propadlá silnice. Místní cyklista narozdíl od nás dobře věděl, že je pátek třináctého, a tak se chtěl vracet. My jsme mu však bez váhání předvedli svoji odvahu, vycachtali si boty ve vodě, přejeli uzoučký zbytek silnice a s vědomím toho, že kdybychom si ty boty na chvíli sundali, mohly teď být suché, pozorovali, jak se i osamělý cestovatel odvážil a přešel silnici za námi. Plni očekávání jsme byli, když jsme projeli okolo další cedule, ale žádná další díra už se nekonala.

Při převlékání do méně teplého oděvu kolem projeli dva trénující cyklisti a jen kvůli Zemákovu pomalému depu se nám je nepodařilo chytit a museli jsme si dalších 20km zbytečně odšlapat pěkně sami vlastními silami. Chvíli jsme je sice dojížděli, ale pak se do mírného kopce začalo zdát, že nám docházejí síly, což jednoznačně potvrdil můj opět přetržený řetěz. Pro vodu jsme se stavili na benzínce, kde jsme na sluníčku trochu osušili boty a ponožky.

V Mjelby jsme se rozhodli, že začneme trénovat jízdu bez mapy. Svoje denní penzum bloudění jsme vyčerpali po několika kilometrech ve slepé ulici do osady u lesa. Vrátili jsme se do města na oběd, při kterém dostal Karel přednášku o draftingu a plynulosti provozu, kterou nebylo kupodivu potřeba 3× opakovat, a po které dokonce odtáhl 15km aniž bychom si za ním připadali jak na gumicuku. Během jízdy jsem upadl do poobědového spánku, ze kterého mě vyrušovalo jen uvědomění si toho, že čím dál jsme od domova, tím víc tady jezdí felicií. Krajina svůj ráz příliš nezměnila, ale lesy ustoupily polím, ubylo kopečků a co je nejhorší, zmizely i ty borůvky a maliny.

Místo svačinového chleba jsme zakoupili dvoulitrovou zmrzlinu tří chutí, mezi kterými v podstatě nebyl rozdíl. Spolu s indiánky plněnými nevydatnou pěnou to byl všechen zdroj energie na další 4 hodiny. A protože už zase krásně hřálo sluníčko, sjeli jsme k vodě vykoupat jak sebe, tak části svého oděvu. Tu nastal problém co dál: zůstat, nebo ještě popojet? Bylo něco po páté hodině, kilometroměr na řídítkách indikoval 105km a Karel se snažil prosadit, že když je vidět do půlnoci, můžeme klidně ještě 60 ujet a vařit budeme za šera. Nakonec za nás rozhodly děti, které se tam přišly vykoupat. Jeli jsme tedy dál a tak luxusní místo na spaní jsme nenašli ani po hodině. Večer ještě krom vaření 12 porcí kaše proběhlo štelování kol.

Deníčkusobota deníčku, kvůli tobě mi to dneska ráno trvalo o půl minuty dýl než Karlovi! Doufám, že teď se polepšíš a nevyvařím kvůli tobě vodu na rejži; soja je v dobrých Vojtových rukou. Tomu se konečně ulevilo, že hrnec neveze zbytečně, a taky ho někdy použijem spolu s kotlíkem najednou. A teď už zpátky... Vyjeli jsme už ve čtvrt na deset a jelikož bez bloudění by to prostě nebylo ono, brzy naše cesta skončila u někoho v garáži. Naštěstí to nebyla velká zajížďka, pro jistotu jsme se na cestu chtěli zeptat, ale paní s jednou rukavicí, která zušlechťovala záhonek, byla prvním člověkem, co neuměl anglicky. Jménu vesnice však porozuměla a navedla nás na podivnou lesní cestu, po které jsme už nezabloudili. Zemák se při té příležitosti podivoval, že je tam tolik samot a žádný pes - dvě minuty nato ho jeden málem sežral.

Je to poprvé, co vidíme pár lidí jak sedí před domem a nic nedělají. Jestli ono to nebude tím, že začal víkend. Z poměrně rovných silnic se najednou stalo něco ne nepodobného velbloudím hrbům, úplná nekonečná karavana. To je horší než pořádné hory v Itálii! Vojtu napadlo, že jsme měli ty hrby počítat, ale už bylo pozdě; asi se kvůli tomu budeme muset vrátit. Svačinoobědvali jsme dva malé chlebíky a na další chod oběda museli počkat celých dlouhých 60km. Není jednoduché tady jen tak nakoupit, rozhodne není možné vyrazit ráno jen tak nalačno k prvnímu krámu. Jedinou poživatelnou hmotou byly během té dlouhé cesty jedny u silnice rostoucí třeš...š...šničky o velikosti - to se ani nedá k ničemu přirovnat. Aspoň že byly sladký!

Brusinková marmeláda padla k druhé části oběda celá, a to to nebyl žádný drobeček; příště zkusíme třeba jablečné pyré. Během porovnávání mapy s realitou a hledání bodu hír jů ár během opouštění města objevil Mirek u jednoho domu prasečí hlavu. Po bližším ohledání se ukázalo, že to nic zajímavého k večeři není, a pokračovali jsme stanovat mezi dvě jezera blízko u cesty. Akorát že na té mapě nikdo nepsal, že je každé jezero jinak vysoko, a když už se k jednomu dostaneme, bude nás od něj dělit deset metrů vysokého rákosí. Konečně jsme ale pochopili, k čemu jsou dobré bílé balíky slámy s krycím názvem sýry nebo hermelíny.⁴ Dají se o ně dobře opírat kola. Jen už není jasné, proč se všude vyskytují v takovém množství. Můj hloupý nápad spát mezi sýry mimo stan byl oceněn silným bzučením komárů okolo hlavy ještě ve tři ráno a navíc jsem pak vypadal, jako kdybych dostal vyrážku.

Další denneděle dopoledne jsem mezi dvěma polospánkovými seancemi experimentálně určil kadenci kopců na 4 velbloudy a 3,5 dromedára za 10 minut. Jak svítilo sluníčko, velbloudi pomalu usychali a cesta začala být nudnější a nudnější. Jediné zpestření byla svačina, a vzhledem k tomu, že jsou tady skoro všechny chleby samojedlé, dali jsme si jeden s perníkovou příchutí úplně nasucho. našli jsme pěkné koupání a jen tak tak stihli vykonat hygienu - v 13:20 zjevně začíná koupací hodina a pláž se začala plnit domorodci. Neostýchali se a naskákali do mydlinkovaté a hlavně studené vody, jako by se nechumelilo. Však ono taky nechumelilo, počasí na nás začalo být hodné.

Oběd se pak od svačiny lišil tím, že bylo na chlebu namazáno i to slibované jablečné pyré. U cesty se zase konečně objevily borůvky, maliny a pak nakonec i moře, které bylo opravdu slané! Vojtův návrh jít bydlet na malý ostrov byl zavržen, neb bychom museli přenášet kola asi 5 metrů vodou, která sahala až po pás. A co kdyby ráno přišly vlny! Takže jsme spali jen na poloostrově a do toho vařili noky s houbovou omáčkou. Rozdělili jsme müsli na ráno, přisypali do něj borůvky, kus ujedli a šli spát. Bez jednoho stanu rovnou pod odeznělé červánky. Tentokrát jsem usínal s repelentem po ruce a podařilo se mi to mnohem dřív a lépe, než včera. Ránopondělí sluníčko pěkně hřálo a tak jsme se balili dlouho a vyrazili pozdě, stejně není kam spěchat. Leda na nákup, dnes nevezeme suroviny ani na svačinu.

Deníčku, je mi smutno! Někam se nám ztratily Švédky a nenašli jsme je ani po celém dni hledání.

Jedním z posledních možných zpestření stále stejně nudné cesty zpátky k domovu se nám naskytla možnost zavěsit se za traktor, který nás táhl směrem ke městu a tedy i zdroji potravy rychlostí v rozmezí 35 - 40km/h. Nakonec nám zamával a opustil nás jakousi boční ulicí. Vyčkali jsme na ztraceného Karla a koupily obligátní chleba, kilo sýra na večer a refill marmošku - v tubě jako salám nebo paštika.

Aby mohly naše cesty pokračovat po velkém ostrově Öland, museli jsme po dlouhém mostě přejet k tomu určeným autobusem s přívěsem, který jezdí jednou za hodinu. Odvezl nás zadarmo, jsme zvědavi, zda to není podnikatelský záměr a nebudou chtít zaplatit za cestu zpátky. V autobuse byly i čtyři zvědavé Švédky se zastydlou pubertou, ale aspoň někdo si s námi chtěl povídat. Karel se jich bál, ostatní projevovali silnou míru apatie a pohledy směřovali z okna, tak jsem musel udržovat konverzaci sám. Jenže moje technická angličtina není se slovníkem blonďaté Švédky, která nabízí sex se svou stydlivou kamarádkou, příliš slučitelný. Slíbila, že za rok přijedou na návštěvu a pak se ani nerozloučily. Objeli jsme 90km po cyklostezkách a silnicích po ostrově, vydrásali se i do závratné výšky 25 mnm a dokonce se i vykoupali v moři. Byla tam asi tři metry široká písečná pláž a ač jsem v oblasti kinematografie naprosto nevzdělán, během frontálního postupu do vody se mi jasně vyjevila scéna z konce Pupenda. Člověk by dřív došel někam do Ruska, než by si namočil plavky.

První neochotné ostrovní ženy nám odmítly natočit vodu do lahví a vůbec dělaly, že tam vlastně ani nejsme. Napříč ostrovem jsme se vraceli 8 km po totální rovině, z toho půlku po planině, rozdělené půlmetrovými zídkami na nepříliš pochopitelné díly, a druhou půlku už nevydržel můj zadní plášť. Aspoň mám teď náhradní modrý a pěkně mi ladí ke kolu. Otevřeli jsme si branku do národního parku, projeli cestičkami plnými bahna a jen jsme vyjeli ven, čekalo na nás tábořiště s přístřeškem. Na ohníčku ve skruži jsme uvařili špagety. Müsli, které se v ešáku máčelo na ráno, jsem si skoro snědl, tak nevím, co budu zítra dělat.

Přes noc se Karlovi infikoval představec plyšovou krávou. Zjistil to ránoúterý asi po 5 minutách manipulace s kolem a ihned začal hrozit fyzickým napadením krávy nožem a její totální destrukcí. Nakonec vše proběhlo v klidu a míru imbusem a teď mám krávu na řídítkách zase já. Kvůli krávě mi to zas trvalo trochu dýl, a tak jsme přes extrémní snahu a zběsilé tempo nestihli autobus zpátky do pevné Evropy. Místo toho jsme navštívili ostrovní supermarket, podumali nad pytlíky rýže, klasicky vzali ten s nejmenší cenou za kilo a už se těšili, jak se bude vařit rýže bez varných sáčků. V autobuse si s námi nikdo nepovídal. Po nekončícím motání jsme vybloudili z Kalmaru a po nudné silnici jeli vstříc dalším jezerům a lepším zítřkům.

Náš večerní táboráček opět přivolal něco dešťových kapek, ale hodinu po poledni už zase šajnilo slunko. Vojta objevil, že jeho zadní plášť není úplně v té správné kondici, a tak ho po sváče přendal dopředu, aby nebyl tolik zatížený. Podle velikosti puntíků vesnic v mapě máme do případného servisu ještě pěkných pár kilometrů před sebou. Po nějaké té hodině následovala zase konzumace suchého chleba, ale měli jsme štěstí, protože byl čerstvější než ty marmeládové předtím.

Bylo vedro a hledali jsme zase koupací a mycí jezero, místo něj však po nějaké době našli zimu a jakýsi malý rozvodněný rybníček. Bydlíme tedy nakonec nikoli na vysoké noze ale ve vysoké trávě, a protože jsem odmítl praktikovat pofidérní postupy jako vařit rýži rovnou ve studené vodě, a tak to kotlík ustál bez jakékoli újmy. Potom už jsem neměl dost sil přesunout se do stanu, a tak jsem zůstal ležet na louce. V pět ránostředa následoval klasický přesun asi sto metrů po mokré louce vstříc sluníčku a po deváté hodině pak konstatování, že mám v obličeji zase komáří vyrážku. Jsou tady ti šmejdi nějací zákeřní, nevím, zda ti u nás dodržují nějakou etiketu, každopádně od českých komárů jsem nikdy moc štípanců v obličeji neměl. Dostavil se velmi kladný výsledek mého taktického plánu, jak mít víc snídaně - rozsypat müsli až ráno, stejně jsou ty vločky namočené za chvíli.

Pak jsme se rozdělili. Zemák utvořil odpočívací skupinu a zbytek jel objet jezero. Brzy jsme projevili svou dynamičnost, adaptabilitu a flexibilitu při volbě trasy - stručně řečeno jsme přejeli odbočku a ještě si to prodloužili. Zato jsme viděli víc liduprázdných vesniček, unuděných krav a polomů. Oběd jsme kupovali až po příjemné koupeli někdy ve čtvrt na tři. Spořádali jsme tři chleby s marmeládou a rybičkama ve sladkokyselém nálevu, dohromady něco přes 3,5kg materiálu. Rozvalili jsme se na krásně posekaném trávníku a nechali čas a mraky, ať si plují dle svého uvážení. Něco času také uteklo, než jsme v lese nasbírali borůvky do rýže a pak začalo hledání zdroje pitné vody. Zde nastal mírný problém, když v žádném z domů nebyli lidé, maximálně někde zaštěkal pes. Podařilo se nám narazit na nějakou starou babku, která očividně nechápala, co se to děje. Někam ukázala roztřesenou rukou, a tak jsme vyzkoušeli kohoutky na zahradě. Voda byla vypnutá. Tak jsme vyrazili za sousedy ve směru vztyčené ruky. Otevřeli jsme branku, došli ke dveřím, zaklepali - a nic.Nikde nikdo, jen funkční kohoutek na zdi domu. Po krátké analýze situace jsme si vodu natočili, což vyvolalo Karlův výbuch nepochopitelného hněvu a právních výrazů. Na ultimátum, že nedostane večeři, dokud nepřiveze taky nějakou vodu, reagoval nepříliš výrazným požadavkem o druhou mapu, vyhlásil sraz v Trelleborgu a vydal se na soukromou cestu. Nechal nám karimatku, borůvky, bombu od vařiče a rýži k večeři, odvezl si potom stan, zbytečný vařič, kilo müsli a prázdné lahve. Sjeli jsme z kopce dolů k vodě a bydlíme na plácku v lese společně s párečkem Němců. Proto si nemůžeme odpustit vaření na ohni v kotlíku jako správní čecháčci. Vojta mi nechtěl půjčit vařič na podpálení ohně, a tak to musel zvládnout skoro nehořící zapalovač. Rýže začala narozdíl od včera připomínat spíš vaření kaše, což se k mléku, cukru a borůvkám docela hodilo. Jsme nasyceni, já s Vojtou doufáme že mimo stan nebude moc zima a těšíme se na ranní jízdu o hladu.

Ránočtvrtek jsme se zabalili, rozloučili s germány a včetně klíšťata na Vojtově tváři se začali zase přibližovat k domovu a k jídlu. Projeli jsme se i kolem zámečku, do kterého vedla jen soukromá cesta. Asi tam bydlí nějaký mafián. Filosofovali jsme, co asi tak dělá Karel, až zemák vymyslel zajímavou hru: Každý odbočí někde na křižovatce na malou červenou silnici a sraz bude v Åhusu. Tuto hru jsem pokazil proto, že mi nebylo jasné, která ze tří cest na křižovatce je ta červená, a která vede jen k někomu na dvůr. Nakonec to bylo dobře, protože jednak těch cest zdaleka nebylo tolik, kolik Zemák líčil, a navíc Åhus je poněkud velký. Dokonce se tam ztratil i Zemák, když se nechtěl smířit s tím, že se jedeme koupat. Našel nás na pláži až v okamžiku, když už to skoro vzdal. My jsme si s Mirkem zatím zaplavali v ledové vodě. Nějak mi zatuhla ta kapalina v uchu, a tak jsem se zpátky na pláž potácel jak pod vlivem alkoholu.

A protože jsme jen šlapali, nikdo se neopožďoval, neopakoval jako novinku něco, co se řešilo před půlhodinou, a neptal se potřetí "cože?", přišla řeč na jiná témata. Třeba že to vypadá na déšť, a tak bude dnes venku spát Zemák, měl si Karla se stanem ohlídat. Že on je vlastně jen takový malý zbytečný příprtek navíc. Ačkoli to jeho ekvivalentním povídačkám, které jsme poslouchali celou dobu, sahalo tak někam mezi kotníky a kolena, nevydržel to a po vzoru Karla nám ujel. Nečekal ani na první křižovatce, ani v první vesnici, natož na prvním kopci. Po několika křižovatkách už bylo jasné, že si k večeři musíme koupit nové těstoviny, které si odvezl spolu se dvěmi karimatkami, strachem před spaním bez stanu, bombou k vařiči a jedněma rybičkama. V Sjöbo byl krom barevných vrtulí k sehnání i skládací plášť za 100 korun, který jsem po večeři promptně vyměnil místo modré rezervy. Byli jsme na pláži u silnice a rozhodně jsme nebyli jediní, kdo tady večeřel. Jediní, kdo tu chtěl spát, jsme ale byli. Mělo to být bez stanu, ale množství komárů nás donutilo nenáročnou operaci stavění stanu provést. K tomu jsme měli k dispozici splachovací záchod, jezero plné něčeho divného zeleného a sprchu s čistou vodou přijatelné teploty.

Ránopátek jsme vyfotili u lidí v autě mapu, ve které byly než silnice důležitější pozice prodejen mekdonalda, něco vypsali na papír a zaklesli svá pozadí do sedel. Jeli jsme a jeli, až se na poli vedle nás rozeběhli - losi. Možná. Ale pro tu chvíli to byli prostě losi a nabootovat foťák zabalený v igelitu v kapse od dresu je operace co do času náročná přesně tak, aby se na fotce objevily jen parohy v obilí. Zvířata zmizela v malém hustém lesíku plném kopřiv. Chvíli jsme čekali, co se bude dít, a protože se nic nedělo, vydal jsem se milá zvířátka trochu vyplašit. Kameny dopadající do lesa vyhnaly jen jednu bezparožnou slečnu, a tak bylo potřeba vymyslet jinou strategii. Pomohlo vlézt mezi kopřivy a pustit hudbu z telefonu. Po chvilce se nabídla scenérie vhodná pro zachycení fotoaparátem a my mohli nasyceni novými zážitky po 3/4 hodině zase pokračovat v hltání kilometrů k Trelleborgu.

Ten na nás čekal spolu s koupelí, Karlem i Zemákem. Ti dva spali asi kilometr od sebe, ale stejně neměli zapalovač, takže by se na ty špagety a kompletní vařič mohli stejně jen koukat. Byli jsme už oblečení jako civilisti a ne jako cyklisti, a hledali jsme nějaké suvenýry. Což o to, módního oblečení by se tu koupilo dost, dokonce i ve slevě, ale něco zajímavého aspoň jako v Jönköpingu tady teda nebylo. Tak jsme vzali zásobu chleba na cestu, čímž jsme se dostali na hodnotu pěkných 40 chlebů za 14 dní cesty a přesunuli jsme se do parku vařit Zemákovy špagety. Usídlili jsme se na lavičkách, tvořících půlkruhové hlediště pro zastřešené pódium, a protože kilo špaget s masovými kuličkami není zrovna málo, ještě hodinu poté jsme museli nehybně ležet na lavičkách a čekat, až budeme zase pohybuschopní. Potom jsme koupili lístky na trajekt, mávnutím kouzelného proutku přeměnili zbylé koruny zpátky na €ura, vyrovnali dluhy, přeplatky a nedoplatky a šli čekat k brance pro cyklisty. Deklarovanou kameru jsme nikde neviděli, ale po nějaké domě nás opravnu někdo vpustil dovnitř. Počkali jsme až se trajekt vyprázdní a v čele kolony se začali nasouvat dovnitř. Chvíli jsem se v garáži kochal naloďováním aut a kamionů a pak už jsme pluli. Tentokrát ani vlny nebyly, větřík jen pofukoval a za komínem draftoval racek. Aspoň měl v sobě tolik slušnosti, že si nesedl na palubu, když už neměl koupený lístek. Deníček jsem psal na krabici od balení piv, za což jsem si vysloužil fotku spolu s hromadou prázdných plechovek. FUJ!

V Sassnitzu jsem při výjezdu z trajektu a závodění s karavany ztratil jednu láhev s vodou, naštěstí jsme jich měli dost, tak jsem ji tam ponechal svému osudu. Dojeli jsme na malé nádraží zkontrolovat, že tam opravdu automaty na lístky nejsou, uvařili gulášovku s chlebem a potom vylosovali, kdo pojede se mnou na nádraží v Sassnitzu pro lístky. A tak zatímco Karel se Zemákem stavěli na nádraží stan, já s Vojtou jsme nasadili čelovky a vydali se na cestu. Bylo to z kopce a nádraží jsme bez problémů našli, stejně jako automat. Horší to bylo s hledáním toalety, na vedlejším autobusáku byly placené budky a navíc jsme tam svojí přítomností podráždili fotobuňky a rozsvítili celé nástupiště, na němž si banda němců užívala tajemné temno. Vyměnili jsme s nimi pár skřeků a začali hledat cestu zpátky po opačné straně trati. Cestou si Vojta všiml, že nemám blikačku, tak jsme jí jeli hledat zpátky. Když nebyla ani na silnici v místech, kde jsme předtím skočili z chodníku, bylo jasné, že jsme se vracet nemuseli. Nakonec stejně ležela na kostkách hned za naším nádražím. Ulehli jsme na perón a doufali, že nebude moc velký provoz.

Po osmésobota hodině ráno jsme naskákali do vlaku a vydali se směr Děčín. A tak jsme jeli, jedli, spali a přestupovali. Aby to nebylo tak jednoduché, začali v jednom vlaku oznamovat výluku - vyrozuměli jsme, že kdo chce do Berlína, má jít na S-Bahn⁵, ale co mají dělat ti, kteří by za Berlínem pokračovali, to nám neporadil ani průvodčí. Navíc měl křivé zuby a huhlal tak, že mu nebylo vůbec rozumět. Jedno metro nám ujelo před nosem, s čekáním na pasažéry se tady opravdu nemazlí. Nalodili jsme se tedy do dalšího, napřed to byla linka S1, pak najednou S2 a pak už jsme byli na Friedrichstraße a přestupovali asi po čtyřech schodištích do nejvyššího patra na S9. To nás dovezlo na hlavák, kde jsme prvním možným vlakem, odjeli směr Drážďany. Tam se naskytla možnost jet místo do Děčína jen do Schöna, zato o hodinu a půl dřív. Už jsme to chtěli mít za sebou, a tak jsme rozhodli, že vyzkoušíme cyklostezku přes hranice. Na německé straně byla pěkná, na české kus taky. Pak asfalt nenávratně zmizel, a toho, kdo nechal tenhle úsek označit jako cyklostezku, bych nechal za trest jeztdit tam a zpátky na kole bez duší. V Děčíně se Zemák s Karlem bez pozdravu oddělili, aby si koupili lístek na vlak, a my zbylí navlékli cyklistické hadry a vydali se podle vody směr Ústí. V Lovosicích jsme tupě poslechli dopravní značení, a místo abychom jeli přes centrum, vydali jsme se po obchvatu okolo. Bylo to přesně těch pět kilometrů, které nás pak dělily od toho, abychom dojeli domů ještě za sucha. V hospodě kdesi na nádraží jsme si dali o půl jedenácté večeři, nasadili čelovky a doufali, že trefíme. Úderem dvanácténeděle hodiny jsme byli se sto pěti kilometry na tachometru v Kralupech a v jednu už vedle nás svítilo Ruzyňské letiště. Jak jsme mohli trefit přes Šárku mi není zcela jasné. Na uvítanou nás navlhčilo pár kapek a pak už jsme se blížili, Hvězda, Řepy, domů necelých 5km a okolo pořádný slejvák. Tak jsme ho nedbali, vyjeli poslední větší kopec, zamávali si na křižovatce a kolem půl druhé se 148kilometry zajížděli do sucha domova. Mirka ke všemu přivítala odstávka teplé vody.

Poznámky:

¹Deep First Search – prostě se na každé křižovatce zatočí třeba doprava, a když už to dál nejde, kus se vrátíme a jedem jinou cestou

²V naší odborné terminologii nazývaná šlehačka

³jezerem pro zjednodušení nazýváme veškeré vodní plochy :)

⁴později jsme viděli i zelené sýry, zřejmě s nivou

⁵takové převážně nadzemní metro