Ukrajina

deníček

Konečně nám zrušili víza na Ukrajinu, tak jsme se tam vydali. Už jsme ji jednou zahlédli přes hranice z Rumunska, vypadala moc pěkně, tak jsme se tam těšili. Vstupní investicí byla nutnost vydržet téměř 11 hodin v nočním vlaku do Košic, odkud už jsme se vydali po vlastní ose směrem na východ. V Užhorodu jsme po hodině a půl úspěšně přešli hranici, vyměnili peníze a pokračovali dál do této země, království odpadků.

Velmi záhy jsme zjistili, že asfalt zde není úplně až tak standardní záležitost, což nás s našimi hladkými plášti příliš netěšilo. Nakonec jsme se ale dostali i do národních parků, v jednom i k vysoce položenému Synevyrskému jezeru, kde jsme se za pokutu 40 Hřiven dokonce i vykoupali.

Podle imigrační karty byla naším cílem ves Koločava, která je Čechy hojně a naprosto nepochopitelně navštěvována. Místní haranti jsou od cestovní agentury Adventura vycvičeni v sestavě několika českých slov „ahoj daj bombon“, což po desítkách opakování docela dokáže kazit náladu. Odpadky se neválely snad jen kolem busty Ivana Olbrachta, zato o půl kilometru na západ se před námi promenovala kráva v hromadě PET lahví.

Až budete chtít jet po žluté silnici z Koločavy do Komsomolska, dobře si tento nápad rozmyslete: žádná silnice tamtudy nevede, a jestliže bude předtím několik dní pršet, bude neschůdné i koryto řeky, kterým snad jednou do roka nějaký ten Kamaz projede.

Cestou jsme si mohli dovolit i několikrát navštívit místní restaurace nebo koliby. Na Ukrajině neznají hotovky, a tak si na jídlo počkáte třeba i hodinu, za což je odměnou porce adekvátní drobnému předkrmu. To už se více najíte melounem, kteý jsme pojedli například u solného jezera Solotvinu, které je údajně cílem dovolené mnoha Ukrajinců. Sice zde můžete ležet bez námahy na vodě, ale za ten pohled na pláž topící se v návalu plastových obalů od všeho myslitelného i nemyslitelného, za to opravdu nestojí.

Nejvyšší hora Hoverla je poněkud masová atrakce - davy turistů k ní vyráží několik kilometrů z hotelu, ke kterému je doveze autobus. My to udělali trochu jinak, vyjeli jsme na kolech z druhé strany, Hoverlu obešli, na chvíli a bez kol se došli 700 metrů podívat i na vrchol a pak se vydali do hotelu po cestě necestě kolem vodopádu, na kterém jsme museli kola snášet. Za ten den jsme se tak posunuli o celých 8 kilometrů, což se jasně podepsalo na celkové ujeté vzdálenosti.

Cestou zpátky se trochu změnil jak ráz krajiny, tak čistota vesnic, dokonce jsme viděli i takové vymoženosti jakými jsou koše na odpadky. Nicméně pečivo a cukrovinky, ať již bylo na váhu či zabalené, na sobě často ukrývalo ostrůvky plísní. Počasí se začalo trochu kazit, a tak jsme se zkusili zahřát místní vodkou, což byla v našem případě jakási téměř nepoživatelná tekutina, po které akorát víc rozbolely nohy. Státní svátek nezávislosti Ukrajiny se v podstatě ničím zajímavým nevyznačoval, akorát že nám oné sváteční noci pes ukradl celou snídani. Jiný zásadní incident se zvěřenou jsme neprožili.

Koupit suvenýr z Ukrajiny není jednoduhá záležitost, trika mají jedině s nápisem adidas, stejně jako ponožky po jedné Hřivně. A tak jsme přivezli nějaké lahve a bonbóny, někdo zdravotní problémy a také jednohřivny a kopějky, které už se nepodařilo na hranicích v bance vyměnit; v podstatě byl zázrak, že nám dali aspoň ty Dolary. Cestou domů jsme se ještě stavili na Šíravě, potom vytrpěli dalších jedenáct hodin ve vlaku, a domů už zbylo jen dostat se ve 4 ráno na druhý konec Prahy.

Upozornění: cestopis i deníček psal Novič, jenž jako duševně retardovaný jedinec přilétnuvší z jiné planety vidí svět trochu jinak než normální lidé, a tudíž se jedná o pohled značně subjektivní a neshoduje se příliš s pohledy jinými. Každopádně - na Ukrajině se mi opravdu moc nelíbilo...