Itálie, aneb jeli jsme za deštěm

Na rok 2005 padlo rozhodnutí vydat se někam za sluncem. Jasným vítězem konkursu se stala Itálie, s tím, že dojedeme až k moři. V neděli jsme nasedli v Praze na vlak, dojeli na hranice, přejeli na kolech do Německa, tam koupili víkendovou jízdenku, a přes celé německo putovali do Garmisch Partenkirchenu. V pondělí nás čekala drobná nepříjemnost v podobě státního svátku, a v Rakousku brzy na to i prvního celkem vážného defektu - s rozbitým ráfkem se špatně jezdí. Za pomoci místního obětavce jsme problém odstranili a začali bojovat s prvními kopci. Našimi soupeři byly passo Resia, Stelvio, Fedaia, Falzarego a další. Po Stelviu, které je poměrně nezaslouženě v centru pozornosti mnoha cyklistů, motorkářů i karavanistů, jsme učinili kulturní odbočku do Švýcarska, jednak kvůli přenocování, ale hlavně podívat se na unikátní kruhový viadukt, na kterém se před našimi zraky vyšplhal vláček pěkně nahoru. Ve Švýcarsku také padlo rozhodnutí, že moře nestíháme a raději pojedem kolem celého jezera Lago di Garda.

Čím více na jihu jsme byli, tím se nám vylepšovalo počasí - teploty nepřesahovaly magickou hranici patnácti stupňů Celsiových a pršelo čím dál více. Dojeli jsme k jezeru, při jehož objíždění nás počasí téměř na celý den zastavilo uvězněné ve stanech. Cestou od Gardy jsme po propršeném dni na kole nocovali v luxusním seníku. Mirek ve sjezdu z passo Fedaia vytvořil rychlostní rekord 91,6km/h. Pod Fedaiou jsme si prohlédli pěkný průsmyk a pokračovali dál na sever. V Rakousku, kde se kolem nás stále tyčily hory, na které jsme ale nemuseli útočit, byly vidět pozůstatky velké vody; jet tam o dva dny dříve mohlo být možná zajímavé.

Cesta domů vedla přes Pasov a Strážný, kde jsme si dali vzpomínkovou bagetu (stejně jako cestou z Chorvatska), oddělil se od nás Martin spěchající na vlak, a my pokračovali do Strakonic. Tam jsme obsadili restauraci a konečně pojedli něco jiného než špagety a rýži. A v neděli odpoledne, 14 dní po odjezdu, jsme zase byli doma.