Jižní čechy

Brdská, Šumavská a Třeboňská jezera

Nestíhám. To je takový můj univerzální předkolotoulkový pocit – tentokrát ovšem platný na více frontách. Nestíhám najezdit kilometry. Nestíhám sehnat kolo. Nestíhám si zabalit. Nestihnul jsem si koupit cyklopláštěnku hodnou dvacátých let jednadvacátého století.

Moment, jak „sehnat kolo“? Inu, při nepravidelné očistě starého ocelového kola „kráva“ někdy v říjnu se ukázalo, že praskla kovaná patka. Tak jsem si dal osm měsíců na rozmyšlenou, zda nechat naletovat patku novou, nebo za stejné peníze koupit použitý rám z hliníku a k tomu odpruženou vidlici. Naivní představa, že hliníkovým rámem něco zlepším, a příslib většího pohodlí houpací vidlice na lesních a polních cestách, rozhodly o druhé možnosti. Nebudu to protahovat, rám bez vidlice jsem koupil, vidlice, stejně jako jiné cyklo díly v roce 2021 nejsou k sehnání, je sobota a ve čtvrtek odjíždíme. Po měsíci hlídání bazaru na internetu jsem zajel do místního cykloservisu a ona tam na mě čekala! Představec a přesmykač mi věnoval Štrudlas ze starých zásob.

Jakožto sportovní oběť covidových lockdownů a houmofisu mám letos najeto maximálně 400 km, z toho 200 někdy dávno na jaře, jednou do práce a zbytek s dětma. To zní, že se letos budu zase hodně trápit. Věci balím během pracovní telekonference v době, kdy už jsem asi měl sedět v autě směrem do Prahy, přátelé, omlouvám se, zase přijedu pozdě. Ale ono není moc kam spěchat, má pršet a vůbec být tak nějak nevlídno.

U Vojty před domem rychle nahodím brašny na kolo a vyrážíme za ostatními, co čekají u Berounky. Po dvou stech metrech se uvolňuje upevnění blatníku, který jsem v doma testoval 6 km v lese a vyhodnotil jako dostatečně kvalitní. Trochu to rachtá o plášť, ale kolotoulkaři čekají, kolik vlastně, má nás jet snad osm!

Vojta mi ujíždí v prvním kraťonkém kopci – nájezdu na lávku pod Radotínským mostem. No to to začíná. Na srazu za lávkou se nemůžu dopočítat – místo šesti cyklistů jsou tam čtyři. No to to začíná. Nemám čas řešit detaily, všichni natěšeni vyráží až moc velikou rychlostí směrem do Brd. Za vytrvalého porachtávání blatníku tak tak visím na konci pelotonu.

Všímáme si mírně rozvodněné řeky, až nás z bleskového tempa vyřadí parkující důchodci v zahrádkářské kolonii. Po sedmi minutách parkovacího extempore, kdy jsem alespoň stihnul chytit dech, se uvolňuje vozovka a můžeme pokračovat dál. V okamžiku, kdy se začíná terén trochu zvedat, již nejsem příliš při vědomí, ale prý jsem jel strašně pomalu a ostatní se dohadovali, zda mne zaháknout na gumicuk, nebo jenom shodit do křoví. Matně si vzpomínám, že snad David někde v kopci píchnul a já se tam naivně snažil spravit blatník kusem provázku. Vojta mezitím telefonicky zajistil večeři i přespání na pokraji Brd, nicméně hospodský úplně nepočítal s mým tempem. Když jsme se do Obecnice doploužili, místo slíbeného teplého jídla jsme dostali na výběr utopence a tlačenku, nebo, moment, nebo by se dala dát do trouby pizza! A kterou že si tedy dáme? To je jedno, noste to sem postupně odshora!

Ochutnali jsme všech 9 příchutí včetně pálivé (no možná) a superpálivé (nepálila vůbec), snad jen dětskou jsme si nedali, ta že nemá chuť vůbec. S naditými břichy nezbylo, než se přesunout šerem na podium pod střechu, kteráž nás měla ochránit před nočním deštěm. Na podiu byla velká nafukovací matrace, takže i já, poslední mohykán pěnových karimatek, jsem spal na měkkém. Omladina, co měla zjevně na podiu hodně pozdně noční sraz, se nedala odradit a ještě snad ve čtyři ráno v zimě a mrholení tam cosi šounili okolo.

Ráno nás vzbudil Hynkův skok do bazénu a kapání deštíku na střechu. Než jsme se doprobudili a nasnídali, mrholení přestalo a skoro vysvitlo slunce, abychom mohli nasednout na suchá sedla, uchopit suchá řídítka a vjet rovnou do deště, který měl celý den sílit.

Zde nastala první ztráta, Mejdža se dle plánu vydal sám zpátky domů. (Z)bylo nás pět. Za chvíli jsme rozbahněnými Brdy stoupali vstříc nejvyšší hoře Brdské vrchoviny, na Tok. Louže střídaly bláto, bláto střídaly potoky vody, ale déšť nebyl tak silný, aby to bylo na pláštěnku – v té by se stejně jeden upekl. Takže Tok jsme dobyli již zcela mokří, pořídili vrcholové foto, zkontrolovali potápěčskou výbavu a zvědavě jeli směrem k mýtické celoroční louži, která se na Toku nachází. Louže měla snad dva metry na hloubku a rozlohu skoro hektar, objeli jsme ji ale bez úhony.

Následné klesání ale bez úhony neprožily ani brzdové špalky, ani brašny, do nichž začínala krom dešťové vody shora vnikat i tlaková a špinavá voda odspodu. Můj plán pomocí blatníků a staré pončo pláštěnky od vietnamců odradit nepřízeň počasí se nevydařil. Bezblatníkáři byli příliš v převaze a kýžený efekt se tedy nemohl dostavit.

Sílící déšť mi rozmazával jak vidění přes zabahněné brýle, tak vzpomínky. Bunda propršela skrz naskrz a byla strašně těžká. Všichni se snažili hypnotizovat radary ve svých chytrých telefonech, a neustále hlásili „za půl hodiny to přestane!“. Pravda, půl hodiny za námi se postupně mapa čistila a republika postupně usychala. Poslední zbytky mraků jely stále nad a za námi.

Pominu, že jsem přejel odbočku na obědový gril. Sekaná s instantní polívkou byla výborná, střecha taky, ale teplota ne. Ani jsme neuschli, ani se nezahřáli, bylo potřeba se kousnout a s klepajícími zuby a řídítky dál šlapat v tom marastu. Méně odolní jedinci začali vážně pomýšlet na dezerci, ale nebylo kam. Po dlouhé klatovské kavárně opravdu přestalo pršet a my se pokusili nahnat čas po hlavní silnici, hustota provozu nás ale překvapila a vyhnala. K večeru jsme trochu beznadějně hledali v Nýrsku restauraci, našli kemp, a ač to tam smrdělo friťákem, nakonec se ukázalo, že obstojně vaří. Pokusili jsme se během čekání vysušit oděvy fukarem na záchodě – neúspěšně. Odejít z tepla budovy se nám nechtělo. Dokonce jsme telefonicky zjišťovali dostupnost chatičky v kempu – marně. Jedině pod stan, a to bychom si nepomohli. Nakonec je potřeba popojet jen kousek pod lanovku, tak co.

Takže kousek pod lanovkou bylo namísto volné louky nějaké placené nocoviště a vedle hlasitá diskotéka. Za Davidových protestů, že nechce jet dál, protože se ráno vrací do Klatov na vlak, jsme jeli dál. Trochu do kopce, ke druhé sjezdovce, kde taky nic nebylo. Za sílících protestů jsme pokračovali výš nahoru k plácku, ze kterého se vylouplo soukromé parkoviště, pak zase zahrada, a pak les a les a pssssss, Zemák píchnul. Nyní už protestovali dva.

V mapě označené odpočívadlo s lavičkami bylo za poslední serpentinou, kousek rovně na křižovatku, svítíme, hledáme, nenacházíme, ale hele, no jo, stůl s lavičkami je rozebraný v lese v různých stádiích rozpadu. V očekávání silné rosy montujeme různě plachty na kola či rozcestníky a snažíme se pod nimi schovat. Stanisti staví stan.

Ráno kolem projelo jedno auto. Snídani rozkládáme na jediný sluncem vysušený plácek, a to asfalt přesně uprostřed silnice. Pak jelo druhé auto. Zemák opravil kolo a neoblomně tvrdí, že jede s Davidem domu. Nedaří se nás jej přesvědčit, že bolest zubu může překonat třeba bolestí z nárazu hlavou do stromu v podmáčené zatáčce. Zbylo nás tři.

Po Brdech nás čeká Šumava. Hynek začíná remcat, že jsou všude vokolo stromy, nahoru se musí šlapat a dolu brzdit, že to jsme mohli jezdit v lese kolem Prahy. No je pravda, že lesní cesty vypadávají často tak nějak podobně. Ale za zastávku u Černého a Čertova jezera to snad stojí, no ne? Cestou ještě někde přehlížíme podivně v lese umístěnou značku zákazu vjezdu, abychom zjistili, že na další plánovanou trasu za jezerem je zákaz kol taky. Prý, že mapy cézet znají všechny zákazy a cestu naplánují správně. Tak určitě. Takže do Rudy pěkně po silnici. Vojta si musel dotáhnout lanko u brzd, protože brzdil i očima, a pořád mu to z kopce nezpomalovalo. Inu je to náročné nejen na špalky, ale i na destičky.

Doba si žádá velkých a hrdinských činů, a tak jsme hrdinsky vynechali úplně zbytečnou zajížďku na Großer Arber a šlapali si ochladit hlavu vodou z Prášilského jezera. Následně jsme se vyfotili s Javorem v zádech a šlapali dál do nekonečných kopců. Zajímavostí šumavských kopců je, že když jedeme nahoru, pálí slunce plným výkonem, kdežto dolů je to ve stínu a chladu.

Když přijíždíme na Modravu, nestačím se divit, jak to tam vypadá, když není sníh. Taky mě překvapuje, jak daleko se dá dojet na běžkách, ačkoli nemají kola a šlapky. Poměrně rovný úsek končí a před námi se zvedá kopec na Filipovu Huť. Hynek s Vojtou se mi ztrácí někde v dáli, pak mě předjíždí nějaká motorizovaná cyklistka se zařazeným skoro nejtěžším převodem, dojíždí Hynka, ten se ale nedá. Dotahují motorizovanou skupinku. Z motoru se začíná kouřit, nebo se mi mlží brýle, to nevím. Na kraji Filipky to dva motorizovaní vzdávají a tváří se, že jsou do restaurace. Vojta na mě počkal, na rovině přidáváme a z kopce předjíždíme zbytek motokol. Uff, vyhráli jsme to!

V plánu je přespat na nouzovém nocovišti v Novém Údolí, nebo Pod Plešným jezerem. První nocoviště je dle očekávání plné, my jsme před chvíli večeřeli ve Strážném, noc je ještě daleko, remcaly už žádné nemáme, a tak se celkem bez váhání rozhodujeme pro pokračování v cestě. To rozhodnutí bezprostředně hatí páska LČR přes cestu, zákaz vstupu v důvodu polomů a mapka s objízdnou trasou, která vede někam úplně jinam, než my potřebujeme.

Od dumání nás zachraňuje kolemjdoucí rodinka, „tam normálně jeďte, prej už tam nic není, my tam taky ráno půjdeme“. Tak jo! A opravdu, polámaných stromů je kolem cesty opravdu spoustu, kolikrát i s nemalým kusem krajnice, ale všechno na cestě je již uklizené. Když tu najednou se odděluje turistická a cyklo cesta a Štrudl velí „jedeme po turistický, to je kratší“. Ano, je to kratší a ukazuje se, že na cyklo byly neuklizené stromy, které bychom fakt nepřenesli, ale karma je karma, zločin si žádá trest, a tak se Vojtovi z poza předního kola uvolňuje kus silného klacku a křup bum bác už je v zadní stavbě mezi drátky, kolo jede smykem, jeden nipl přetržený a vedlejší drát ohnutý. Zde se projevuje hlavní výhoda kotoučovek, že můžeme bez dlouhých oprav pokračovat i s vlnícím se ráfkem. Vynecháváme Plešné jezero a za houstnoucí tmy dojíždíme do nocoviště, kde už se ze všech stanů ozývá chrápání.

Zato ráno v půl šesté už nikdo nespí, ani chodci, kteří tiše balí stany a mizí v rozednívající se přírodě, ani dvě ukřičené děti, které nebalí, které hulákají na celé kolo, které chtějí bonbónek (ale ten nedostanou, protože maminka je biomatka), které říkají mamince, že je blbá (ale to můžou, protože je to biomatka) a které za celé dvě a půl hodiny ani v nejmenším neopustí stan (protože jim biomatka neotevře). Po snídani Vojta centrklíčem přemluví zadní kolo, aby ho tolik nekopalo do zadku. S hurónským zvoláním „Já chci taky bombón!“ vyrážíme dokončit šumavské putování, do čehož už zas přiremcává Hynek, že už ho to nebaví a že jede na chatu sekat trávu. Daří se nám jej z posledních sil zlomit příslibem návštěvy nejjižnějšího cípu republiky.

Odměnou za protrpěné ráno nám má být odpočinkové dopoledne, sjezd k lipenské přehradě. Podél Lipna je to pak skoro po rovině, pročež Hynek nastavuje tempomat a já nemůžu najít odpovídající převody, neb ledabyle nasazený přesmykač na lehčí převod drhne a těžší neutáhnu nohama. Jedeme tak rychle, že u potenciálních koupacích plácků nedokážeme zabrzdit, až se ocitáme v Přední Výtoni, kde od přehrady máme uhýbat do kopce. Je tedy potřeba koupel vykonat zde. Je zataženo, ale voda zdaleka není tak ledová, jak jsme čekali. Následně jsme zahnali hlad kávou v kavárně na křižovatce a můžeme zase stoupat do tisíce metrů a přes Rakousko klesat k nejjižnějšímu bodu ČR. Jelikož se v Rakousku střídaly cyklocedulky se šipkami pro jezdce na koních, raději jsme důkladně zkontrolovali, na čem že to vlastně jedeme. Na jižním cípu jsme chvíli dumali, zda je ten cíp před potokem, za potokem, nebo v potoce, vyfotili si pamětní balvan a s kručícími žaludky spěchali do restaurace v Horním Dvořišti. Ta byla zavřená nebo zrušená, to se už nedozvíme, takže nám restaurací byla vietnamská večerka s chlebem, sýrem, salámem a sladkýma bulkama. Hynek nervózně sleduje předpověď počasí v telefonu, dolívá vodu do lahví a s lakonickým „jedu“ mizí někam pryč. V naší restauraci dokoupíme ještě zmrzliny a přes Český Heršlák a rakouský Leopoldšlág vjíždíme do Novohradských hor. Odkláníme se od trasy, protože z těch lesních cest fakt není nic vidět. Projíždíme údolím a lesy, louky a pole máme pěkně jako na dlani. Z letošních kolotoulek se stává Vojtova krasojízda, protože když se snažím táhnout já, tak ho to šnečí tempo nebaví a zase mě předjede.

Směrem do Třeboně a celé Třeboňsko nás čeká převážně klesání. Všímáme si povážlivého množství popadaných stromů všude kolem cesty. Taky jsme si konečně všimli zralých borůvek, což nemůžeme nechat bez zastavení. Pak máme zahnout doprava, kde je zase páska LČR o neprůjezdnosti, přesto to zkusíme – stejně jako dva babetáři, co nás předjeli. Zvuk babet náhle utichá a my vidíme proč — přes cestu je sto metrů dlouhá a tři metry vysoká hromada jehličnanů všech velikostí. Vracíme se zpátky a se zastávkou v občerstvovně jedeme jinudy. Končíme v přístřešku nedaleko Třeboně, abychom přečkali slibovaný noční liják. Hynek posílá esemesku téměř z Prahy – až máme podezření, zda v poledne do bidonů lil vodu, nebo benzín.

Slibovaný noční liják jsme přečkali zcela suší, anžto se žádný nekonal. Pokračujeme spící Třeboní a na hrázi Rožmberka si nedáváme plánované kapří hranolky, protože je moc brzy a není otevřeno.

Jedeme kolem vyvrácené staleté lípy, která s sebou vzala i většinu povrchu silnice, další strom už objíždíme úplně po louce, vjíždíme do lesa a před námi je snad dvě stě metrů dlouhý polom, na jehož konci je slyšet harvestor. Podle mapy se vracíme kus zpět na vedlejší cestu, kde je ještě větší pohroma a to zcela bez harvestoru. Naštěstí tam potkáváme cyklisty, kteří nám radí a na mapě poněkud zmateně ukazují, kudy po silnici se dá projet. Únikovou hru vyhráváme, ale ještě dlouhé kilometry jsou kolem silnice stromy všech druhů i velikostí bez výjimky vyvrácené, či zlomené.

Na profilu na mapách to tak nevypadá, ale jak se blížíme k vrcholu dne, bájné hoře Blaníku, terén se nám začíná vlnit. Do toho přidává slunce na síle a místy pofukuje vítr, ale musíme uznat, že letos je počasí ještě mírumilovné.

Abychom se ve dvou na Blaníku nebáli, volá Štrudlas kolegovi Jirkovi, aby nám přijel naproti. Jedeme pod Blaník, zamykáme kola a cestou pro více otrlé kráčíme nahoru. Na rozhledně kupujeme vstupenku a piva a limonádu a kráčíme po schodech vzhůru. Paní na Jiřího potutelně pomrkávala, že si vybral správnou značku, a proto to má jediný chlazené. Na uzavřeném vrcholu rozhledny je slušná sauna, a tak na sebe jen krátce necháme působit výhledy a cestou pro méně otrlé klesáme ke kolům a sjíždíme na večeři. Večeříme uvnitř restaurace, protože je tam zásuvka na nabíječku. A taky proto, že na terase tak trochu prší.

K druhé večeři nás Jirka hostí ohněm a buřty na velké svažité zahradě, kde jsme místo na bezpečné spaní nenašli. Naštěstí má ještě druhou zahradu za silnicí.

Ráno pak využijeme výhod, které skýtá dostupnost moderního lidského obydlí, pohlížíme k vymetené obloze a za prudce rostoucí teploty vyrážíme ku Praze. Je to furt nahoru dolů, a jelikož se nám za posledních třicet šest hodin nestala na kolech žádná závada, neupadly brašny a ani nezačalo sněžit, není moc o čem psát. Abychom kolotoulky ukončili tak stylově, jako zahájili, ještě kolem Sázavy projíždíme několikrát hluboké bahno, které se nedá objet.

Odměnou je nám vydatný oběd v Praze, doplněný výbornou zmrzlinou. Pak už jen sjet dolů z Točné, nerozlámat kola na skokáncích, a další úspěšný ročník kolotoulek je za námi.