Ukrajina, země odpadků a rozbitých silnic

deníček v pdf

Upozornění: cestopis i deníček psal Novič, jenž jako duševně retardovaný jedinec přilétnuvší z jiné planety vidí svět trochu jinak než normální lidé, a tudíž se jedná o pohled značně subjektivní a neshoduje se příliš s pohledy jinými. Každopádně - na Ukrajině se mi opravdu moc nelíbilo...

Chce se mi spát! Dneska byl ten den opravdu náročný, v sedmi lidech se v jednom kupátku opravdu nedá vyspat ani při nejlepší vůli. Nakonec jsme to vymysleli tak, že si dva lehli dolů na karimatku a zbytek se snažil využít veškerého místa nad nimi, ale jako domácí postel to rozhodně nebylo. Kolem sedmé ráno se konečně vyprázdnilo vedlejší kupé, a tak jsme se vydali zalehnout tam sedačky i podlahu. To fungovalo asi hodinu, než se do kupé bez jediného slova nainstaloval podivný pán a neméně podivná paní, kterým jsme byli nuceni uhnout a tedy zaujmout méně pohodlné polohy. Od té doby to zas za nic nestálo. Pána po nějaké době navíc vystřídala paní, která stále vrhala nechutné opovržlivé obličeje.

Po téměř jedenácti hodinách jsme konečně vyvalili svá zavazadla na nádraží v Košicích, pochopitelně s patnáctiminutovým zpožděním. Jelikož Vojta doma těsně před odjezdem našel na rámu drobné prasklinky, spojili jsme nákup chleba, respektive slovenské bílé buchty, se sháněním objímek na vyztužení onoho rámu. Ještě než jsme se dostali z města, stačili jsme porušit nemálo dopravních předpisů, jako například projet silnicí pro motorová vozidla, konečně proč ne, naložení jsme skoro jak motorky. Následně zase začalo slovenské peklo – rovné dlouhé úseky silnice, protivítr, odporná krajina. Silnice, soudě podle polohy slunce, vedla leckudy, ale rozhodně ne na východ, až nakonec dostala rozum a my se začali efektivně přibližovat k Ukrajině. Tím východním směrem už to dokonce bylo po větru a trochu z kopce.

Poobědvali jsme u jakéhosi pomníčku, který akorát dělal svým nositelům ostudu, vypadal trochu jako místní skládka. Jak jsme zjistili později, byla to malá předzvěst Ukrajiny. Celou cestu jsem se bál, že usnu a vyjedu za zatáčky jako řidič kamionu, na boku ležícího vedle silnice. Během tankování vody po hospodách se s námi dávali do řeči domorodci, kteří nám podávali životně důležité rady pro cestu na Ukrajinu. První stavění stanů jsme uskutečnili ještě na Slovensku vedle jakéhosi nechutného potoka, ve kterém se téměř všichni báli vykoupat, snědli jsme dva balíčky špaget a šli konečně spát.

V noci nás náhle probudil ťukot prvních kapek – ještě že jsme odolali lenosti a ty stany postavili. Ráno nám déšť oddálil budíček, a tak jsme se alespoň konečně pořádně vyspali. Myš, která nám v noci pobíhala mezi stěnami stanu, začala ráno cosi hledat v brašnách a nakonec vběhla do stanu, kde byla podrobena fotografování a následně vypuštěna zpět do volné přírody. Sbalili jsme stany a za rostoucí teploty vyrazili směrem k hranicím; slibovaných 8 kilometrů se nějak záhadně protáhlo na patnáct, nicméně i to jsme zvládli, a mohli se aktivně zapojit do procesu přecházení hranic. Předběhli jsme frontu aut a poměrně rychle prošli dvěma slovenskými kontrolami. A pak to začalo. Na Ukrajinské straně nás začala neodbytně otravovat bába šmelinářka lačná po našich penězích. Hypervýhodný a ten jediný nejlepší kurs Hřivny oproti Koruně se vyšplhal v nejnapjatější chvíli ze 160 až na 200 Hřiven za tisícovku, přičemž přibližně o kilometr dál jsme v Užhorodské bance dostali za €ura v přepočtu 220 Hřiven. Ještě před tou bankou se bába nestoudnice nějak záhadně objevila a tvrdila, že dává lepší kurs. Předtím jsme však museli u vojáka na hranicích vyplnit imigrační kartu, na kterou jsme napsali, že jsme čeští turisté a jedeme do Koločavy, a neustále odmítajíc protivnou bábu s balíkem peněz museli čekat na zázračný papírek, na kterém byl napsán náš počet, a který nás pustil k další kontrole. Tam si vybrali naše pasy a hodnou chvíli se zas nic nedělo, tedy krom toho, že začalo pršet, což nebyla taková tragédie, jelikož jsme zrovna stáli pod střechou. Další člověk, tentokrát oblečený nikoli v zeleném, ale v modrém, orazítkoval naše pasy, věnoval nám jiný zázračný papírek, který jsme ukázali na kopci poslednímu vojákovi a po více než hodině strávené na hranicích vyráželi po tragické silnici vstříc Ukrajině.

Před dalším deštěm už jsme se schovávali pod stříškou hospody, kde jsme kromě oběda vyřešili i problém, jak skladovat společné peníze. Několikrát nám k tomu zazvonil nedaleký přejezd, přes který auta stejně přejížděla červená nečervená, závora nezávora. Zato absolutně nesmyslnou stopku na rovné silnici spousta řidičů dodržovala. Další přestávka následovala po několika desítkách kilometrů, kdy jsme odbočili na polní cestu a zastavili za kolejemi. Odjet jsme se rozhodli těsně před příjezdem vlaku, a jelikož se mi nezdálo bezpodmínečně nutné přecházet koleje asi 50 metrů před ním, ačkoli jel o nemnoho rychleji než krokem, zůstal jsem na několik minut uvězněn na druhé straně přejezdu, protože milý vlak nezastavil o 300 metrů dál na zastávce, ale právě na tom přejezdu. První ukrajinské stanování proběhlo na kopečku za vesnicí, kde byla docela zima a Karel zas neopomněl hysterčit, že jsme moc vidět a ví o nás celá vesnice. Příště musíme pro tyto případy zabalit i pásku na přelepení úst. Spolu s Mirkem jsem spal v altánku, abychom se nemuseli mačkat ve stanu. Domnívat se, že stěna z kůlů zabrání profukování větru, bylo dost naivní. Ráno, když jsem se vzbudil, nad námi stáli jedenácti a čtrnáctiletý pasáček krav, ten starší s cigaretou v puse. Sice jsme si docela rozuměli, nicméně příliš obsáhlou konverzaci se za celé ráno nepodařilo navázat. Honza jim při snídani dal dvě müssli tyčinky, jejichž obaly zůstaly ležet pěkně uprostřed louky.

Neujeli jsme zrovna moc daleko, když nás k našemu překvapení zastavili vojáci, kteří chtěli vidět všechny pasy včetně těch kartiček, očividně neměli nic zajímavého na práci, aby také ano, když jsme na Ukrajině... Aby nebylo těch zážitků málo, potkali jsme po nějaké době kodrcání po silnici tři výmluvné Čechy, kteří nám barvitě vylíčili, co nás ještě čeká. Abychom si nemysleli, že nám o kvalitě cest říkali nesmysly, odbočili jsme na jinou silnici, na níž asfalt velmi brzy plynule přešel na bahno. Holt není silnice druhé třídy jako silnice druhé třídy. Nepříliš závratnou rychlostí jsme překonali několik kilometrů přes kopec a tam se opět dočkali vysněné asfaltky o kvalitě naší polní cesty. Tři chleby koupené v obchodě ve vesnici v nás zmizely obratem hned vedle obchodu, a za Honzova remcání jsme se přecijen na chvíli rozvalili na sluníčku.

Pomalu si přestáváme vědět rady s odpadky. Při zastávce na šašlík, který byl sice dobrý, ale aby člověk pocítil v žaludku, že něco snědl, musel by si dát tak deset porcí, se od dalších Čechů, kteří se tváří strašně světácky a ukrajinoznale, dozvídáme, že tady není možné s odpadky zacházet jinak, než je přidat někam na větší hromadu u cesty. Taky to tu podle toho vypadá, navíc Ukrajinci k hromadám nepřidávají, nýbrž zakládají nové a nové, až z toho vzniká jedna velká odpadková Ukrajina. Vydřiduch šašlikář, který si na hotel vydělal u nás, nejspíš na vyšším postu v mafii, vyžadoval zaplatit za vodu nalitou do Zemákovy lahve, a to poměrně nekřesťanské dvě hřivny; měli jsme mu tu vodu vylít na hlavu. Cestou jsme potkali první minerální pramen, který chutnal jak z Karlových Varů, ale normální vodu na vaření jsme stejně museli načerpat u lidí na zahradě. Nato jsme začali hystericky hledat místo na spaní. Sedm lidí je na tuto činnost skutečně nadměrný počet, a tak jsme se nakonec jak duševně nevyzrálí jedinci vraceli asi dva kilometry. Čočka, ačkoli byla uvařená jinak než pravil návod, se kupodivu dala jíst, někteří gurmáni neodolali a přidali si do ní kečup. Při koupeli v řece byl zemák bez milosti atakován proplouvající PETkou od koly, kterých se korytem řeky valilo každou chvíli několik.

Cestou od rána jsme začali potkávat další a další Čechy, pěší, v autě i autobusu. Chtěli jsme „jet“, to znamená tlačit kola, chvíli po bílé silnici, tak jsme jeli do Myšhirie. Tam jsme shlédli tržnici, ve které prodávali vše od meruněk po díly na kolo. Jelikož jsme stále ještě nic nepotřebovali, nikomu jsme tam tržbu neudělali. Nakonec nám lidé myšlenku s bílou silnicí rozmluvili a my se vrátili zpět na poměrně normální žlutou. Vraceli jsme se za vozem převážejícím bomby rychle jak jen to šlo a silnice dovolila. Za jednu hřivnu na hlavu jsme odbočili z trasy do národního parku, kde jsme si objednali v kiosku další mikroporci jídla, vyjedli jim všechny koláče a za další poplatek se vydali do krpálu prohlédnout si jezero. Když už jsme se vydrápali nahoru, chtěli jsme si to jezero taky objet, což jsme pochopitelně započali realizovat. Na druhé straně jsme naskákali do ledové vody, nechali se trochu okousat od místních rybek, opláchli několik kusů oblečení a začali se sušit na sluníčku, když v tu chvíli přilítli dva vojáci. Po vášnivé diskusi, ze které vyplynulo, že se tam nesmí ani na kole, natož se koupat, jsme byli nuceni zaplatit pokutu 40 Hřiven, takže se jedná v podstatě docela levné koupaliště. To bude dáno asi tou ledovou vodou. Během rozhovoru se vypařilo asi dvacet dalších cyklistů, kteří tam byli s Adventurou. Dotlačili jsme kola zpátky k cestě od jezera a vydali se zvesela směrem na Koločavu. Nebýt Karlova ztraceného šroubku z nosiče, většina z nás ani nevěděla, že už v Koločavě dávno jsme, přitom cedule na začátku vesnice to jasně oznamovala, byť azbukou. Chudák pan Olbracht, ten se musí otáčet v hrobě, mít bustu na takovémhle místě. Ošklivá vesnice plná odpadků, mezi kterými se promenádují krávy. V hospodě – četnické stanici jsme cosi snědli, vypili a rychle unikali pryč z vesnice, která měla být podle imigrační karty naším cílem. Opět se mi potvrdilo, že skutečnost, že je nějaké místo všemi navštěvováno, ještě neznamená, že ho musím navštívit taky. Z Koločavy jsme odbočili doleva po žluté nežluté směrem na Komsomolsk. Místní děti nám doporučily zkratku, že prý je zbytečné jezdit serpentýnami když to jde rovně, a tak se kameny s hlínou brzy přeměnily v bahno a postupně mizející cestu. Přes hodinu jsme tlačili kola blátem do prudkého kopce. Odměnou byly zabahněné nohy a krásné stanoviště nahoře na kopci. Postavili jsme stany a uvařili knedlíky. Ráno jsme našli studánku, natankovali vodu, umyli kotlíky a mohli vyrazit. Opět by bylo naivní si myslet, že směrem dolů půjde na kole jet. Asi jsem opravdu hodně naivní. Chvíli to šlo, pak jsem se vykoupal v bahně a nakonec jsme stáli v korytě řeky a tlačili. Pravdou je, že na pět set metrů vody vždy připadalo tak dvacet, kdy se voda odklonila a objevila se cesta, které dávala tušit, že tu někdy projelo těžké terénní auto, nejspíš v době, kdy tam stavěli elektrické vedení. Rozhodně to ale nebyla cesta, která má své místo v automapě. Do kýžené vesnice jsme tak našich pět kilometrů cestovali celé dopoledne. Cestou, zřejmě připravenou na slalom, ostatně jako většina ukrajinských cest, jsme se dostali až k hospodě. Dalším cílem naší cesty bylo solné jezero. Jakmile cesta přestala drncat natolik, aby Honza dokázal zaostřit na tachometr, naskákaly mu pupínky z poměru čas/kilometry a začal hnát jak smyslů zbavený. Ještě než jsme se dostali k jezeru, naskytla se příležitost k zastavení před obchodem. Tam jsme snědli každý dvě zmrzliny po jedné Hřivně a zjistili, že chleba musíme koupit někde jinde. A tak jsme ho koupili před jezerem, a k němu meloun. Asi dvacet minut jsme se dohadovali, kterou cestou pojedeme k vodě, přičemž tam vedly úplně všechny takže nechápu, proč jsme nemohli jet třeba rovně a hlavně bez zmatkování. Chvíli jsme si poleželi na vodě, potom ze sebe osprchovali nános soli a okouzleni všudypřítomnými povalujícími se odpadky začali hledat spaní. Jelikož chatky u jezera byly plné, nezbylo než vypustit na druhý den plánovanou návštěvu solného dolu, ve kterém by ostatně stejnak nemohlo být nic zajímavého, a odjet někam z centra města. Ještě bylo potřeba koupit mléko na přípravu bramborové kaše, a vodu, protože se všichni tvářili, jako že jim tam normální voda neteče. Salám zabalený v červeném igelitu, který měl být k té kaši, nakonec nebyl salám ale sýr, a to ještě nevalné chuti.

Ráno Honza ověřil, že na okolních polích není nic, co by stálo za otrhání, a bez dalších zajímavých událostí jsme opustili město, plné nedostavěných mafiánských zámečků. Podle vody jsme se houpali až do chvíle, kdy se před námi objevil sjezd, vhodný k vykoupání sebe i dresů. Vycachtali jsme se, osušili na slunci a po chvíli váhání se konečně zase vydali na cestu. Byl to vlastně takový den ztraceného času, protože kus proti proudu visela nad vodou pojízdná plošina a někteří jedinci trpící nedostatkem adrenalinu pocítili nezadržitelnou touhu se tam povozit. Když se vozil Karel, přiběhly na druhé straně děti a chtěly mu pomoct. Asi se bál aby ho nesnědly, tak se rychle vrátil zpátky. Mirek poslal na druhou stranu tatranku a Honza nakonec usoudil, že nevypadají až tak masožravě. a vydal se za nimi i s hroudou rozbředlé čokolády. Pevně jsem doufal, že s tou čokoládou opravdu sežerou i jeho abychom mohli vyrazit, ale k obrovskému zklamání se tak nestalo. Jen co jsme zasedli do sedla, už se zas brzdilo, tentokráte v geometrickém středu Evropy.

Chleba s rybičkami jsme u příležitosti oběda snědli na chodníku před bankou. Navíc jsme ještě koupili sladké mléko na večer do rýže. Po obědě jsme hodinu čekali na Honzův spásný nápad, jaké dvě věty napsat na pohled, a pak zase začalo nekonečné a únavné dohadování, kudy že to máme jet na tu slavnou nejvyšší horu Hoverlu. Nepovažoval jsem za nutné vnášet do „debaty“ i svůj názor, protože už tak jich tam bylo asi 18 proto, že je všichni střídali jak barvy na semaforu. Nechápu, jakto že tam nestojíme ještě dneska, ale nakonec se asi po další hodině a půl stal zázrak a my vyrazili na Hoverlu z té bližší strany, ovšem s tím, že přeci nepojedeme zase zpátky, takže ji přejdeme a druhou stranou se dostaneme dolů. U vstupu do národního parku jsme sice tvrdili, že to stihneme ještě dneska, ale bylo jasné že ani omylem, tak jsme dostali poněkud vyšší taxu, 5 Hřiven na osobu. Až ke vstupu do parku silnice téměř nestoupala, takže se dalo jednoduše vytušit, co nás asi čeká, když se máme dostat do dvou tisíc metrů. Přišel pořádný kopec a s ním kameny a bahno na cestě, je až s podivem, že jsme se s našimi hladkými plášti vůbec pohybovali dopředu. Byla akorát doba na táboření, když se před námi objevil nově vybudovaný přístřešek nedaleko vedle cesty. Byl sice čerstvě počmáraný dětmi, které jsme potkali o 7 kilometrů níže jak si vypalují zobáky, nicméně to nebylo nijak na závadu. Natrhali jsme si borůvky, které udělaly z rýže s mlékem docela chutný pokrm, a ulehli pod střechu.

Pěší turistika je taky pěkná disciplína, a tak jsme od přístřešku vyjeli dva kilometry na křižovatku a od té chvíle tlačili a tlačili. Kola, pochopitelně. Cedule u cesty ukazovala, že nahoře máme být za dva kilometry, jenže ty ukrajinské turistické jsou minimálně o polovinu delší než naše, takže jsme po třech kilácích konečně stáli 700 metrů cesty od vrcholu hory. Obešli jsme ji traverzem, což byla dosti úzká pěšinka k tlačení kol naprosto nevhodná, ale co se dalo dělat. Na druhé straně jsme spolykali tři chleby a na dvě etapy vyšli až nahoru. Bylo tam neskutečné množství turistů, nepořádek a jako dokonalý symbol Ukrajiny pomník z odpadků. Vynést kola až nahoru by byl úkol nadlidský nebo přinejmenším až do večera, a cesta z vrchu směrem k hotelu, ze kterého se valily ony davy, také nebyla na kole sjízdná, a tak jsme vyrazili po srázu cestičkou směrem k vodopádu, protože od něj měla údajně dále vést také cesta. Tu už jsme vidět nemohli, neboť byla schovaná za vedlejší horou. Cesta po srázu naštěstí nebyla tak neschůdná jak se na první pohled zdálo, ale brzy přišlo zpestření v podobě skály. A to jsme ještě netušili, že od vodopádů sice jakási cesta povede, ale rozhodně se na ni nevejdeme s kolama. Nezbylo než vytvořit řetěz a brašny i kola si podávat dolů po skále těsně vedle padající vody. Po několika opakováních tohoto úkonu jsme naložili brašny na kola, dostali se do míst kde už potok normálně tekl a přišel další problém, kterým byla úzká cesta mezi jalovci. Docela dlouho jsme s nimi museli bojovat, případně projít bažinou, až se před námi konečně nedlouho před západem slunce objevila cesta z vrcholu Hoverly, která vedla do lesa a následně k hotelu. Po asi 8 kilometrech chůze jsme v něm jistě zaslouženě přespali. Tedy ještě předtím jsme se osprchovali teplou vodou ve sprše, kde byl strop jedna velká plíseň, a uvařili polévku na pokoji, protože podnikání absolutně neschopní Ukrajinci nechápou, že by v hotelu taky mohli poskytovat stravu. Za 7 Hřiven nám kola schoval do kotelny Rusák, který tam pálil kromě uhlí i odpadky. Bohužel jsme ten černočerný dým nestihli vyfotit. Jediný háček byl v tom, že jsme měli hotel z nepochopitelných důvodů opustit v sedm hodin ráno, což při naší věrnosti ke středoevropskému času znamenalo budíček v šest. Tak jsme to raději neřešili a krátce po šesté skutečně vtrhla bába do pokoje a začala nás jekotem budit.

Před hotelem jsme za ranního chladu napravili hlavní závady kol, které vznikly při předchozím pěším výletu, a odjeli po cestě až k altánu, ve kterém se podávaly vločky ke snídani. Za závorou národního parku začala konečně zase asfaltka, která nás dovedla až k obědu v restauraci. Nadiktovali jsme si něco k jídlu a čekali, co nám přinesou. Nakonec to byl řízek nebo bramboráky v omáčce.

K večeři jsme zase měli vařit kaši, což bylo poslední jídlo, které nám zbývalo. A tak jsme k večeru kromě velkého množství vody také začali shánět ve vesnici mléko. Honza došel za stařenkou, která sice zřejmě krávu nevlastnila, nicméně se ochotně jala nám ho shánět. Zburcovala půlku vesnice, až se nakonec někdo obětoval a láhev mléka nám věnoval. Putování jsme ukončili vedle řeky a za chvíli už u nás byli dva malí Ukrajinci zaujatě sledující proces stavěni stanů. Když se většina vydala do řeky na koupel, mladíci se osmělili a začali Karla zpovídat, jako ostatně vždy, odkud a kam jedem a kolik stojí naše kola. Navrátivší se vymydlený a voňavý Zemák je kromě nesmyslně nízké ceny seznámil i se skutečností, že teď sice ještě moc svaly nemají, ale až jim narostou, tak pojedou pracovat k nám na stavbu. Tím se zdálo být vše potřebné vyřízeno a mohla za Karlova neustávajícího remcání, že chce vařit na bombě, začít příprava a zapálení prvního a jediného letošního ohníčku. Na tom jsme bez problémů uvařili kaši, s drobnými problémy otevřeli dvě konzervy s masem, ve kterých bylo ale víc tuku než toho očekávaného masa a oboje spotřebovali. Spát jsem se rozhodl venku, jenže přes jasnou večerní oblohu mne ve dvě hodiny zahnal do stanu deštík, který se narozdíl od několika předchozích netvářil, že by snad chtěl přestat. A taky že ne. Ráno jsem se vydal na výlet zpátky do vesnice pro snídani, obchod jsem sice našel, ale měl být otevřený až od devíti hodin, což bylo o hodinu později. Vrátil jsem se tedy zpět, kde už také někteří jedinci zahajovali proces vstávání, a zvěstoval jsem jim, že budeme ještě chvíli o hladu. Po nějaké době se do obchodu vydala o něco úspěšnější další nákupní četa, která přinesla jogurty, jimž z několikaměsíční trvanlivosti zbývaly do konce expirace asi dva dny, necelý jeden nakrájený chléb a dvě zabalené, svrchu trochu plesnivé buchty, na nichž bylo dobré jedině to, že se sestávaly ze sedmi dílů, a tedy nebyl problém s dělením.

Při další cestě jsme navštívili ve městě tržnici za účelem nákupu suvenýrů a svačiny. Kromě ponožek adidas za Hřivnu tam však nebylo nic zajímavého a předpokládali jsme, že ty půjdou koupit i později. Při dalším úprku z ošklivé frekventované silnice nás zastavila bouřka, naštěstí těsně před rozestavěnou benzinou, kde jsme se ukryli až do doby, kdy od aut přestaly létat proudy vody. Slunce ale zas brzy zmizelo a my pekelnou rychlostí ujížděli drobnému deštíku. Jelikož však Karel při sebemenším náznaku potřeby zvýšit intenzitu šlapání odpadal do dálky za naší skupinu, a naši velcí stratégové v čele s Honzou a Štěpánem asi nikdy nepochopí, že kdyby jeli o trochu pomaleji tak pojedeme pohromadě a ve výsledku dosáhneme nejvyšší rychlosti, nás deštík stále neúprosně doháněl. Zastavili jsme, abychom koupili a snědli sedmikilový meloun. Následujících kus cetsy nám počasí ještě umožnilo jet za relativního sucha, aby nás poté zas mohl přepadnout déšť, před kterým jsme se ukryli v autobusové zastávce. Na vedle stojící benzínce byl uskutečněn nákup velkých zmrzlin, které jsme zajedli chlebem. S deštěm se dost ochladilo a vymizela motivace pokračovat, takže jsem se rozhodli konečně ochutnat místní vodku. Karel se vydal zpátky na benzinu a tam pořídil láhev v ceně 9 Hřiven a 60 kopějek, což je asi 43 Korun. Asi jsme si s tím měli raději potřít štípance, protože to chutnalo jak francovka a bylo to tak odporné, že na potřetí už se to fakt nedalo pít.

Jakmile se počasí zase drobet umoudřilo, začali jsme bloudit po městě. V obchodě jsme se jednoho Ukrajince, co nepříliš překvapivě pracoval u nás, zeptali, co že z vystavených věcí je tam kečup, přidali sýr a těstoviny, chleba na snídani a pak na několikátý pokus našli dostatečně daleko od silnice louku s trávou nižší než po pás. kde zase vzniklo naše stanové městečko. Ráno by se k chlebu býval byl hodil med co měli v obchodě, jenže neměl šroubovací víčko, tak jsme jim ho tam nechali. Jejich tavený sýr, který beztak nejde mazat, není zrovna lahůdka.

Jen co jsme sbalili stany, uvítaly nás shůry se snášející kapky, kterým jsme naštěstí brzy ujeli a ocitli se na suché silnici. Po dvaceti kilácích jsme byli v Samviru, kde se na náměstí nacházela cukrárna. V té se nacházelo leccos, my z toho něco vybrali zase to dostali i s plísní, a mohli jsme pokračovat do Starého Samviru, jelikož pokus koupit nějaká trika popsaná azbukou totálně selhal. V restauraci nás uvítala hodná paní prodavačka a pěkně nám odříkala, co nám nabízí dobrého. Vybrali jsme si polévku a miniřízečky, kterých bylo zas jak na předkrm, a zoufale koukali ven ze dveří, kde již začínalo zase pršet. Kuchařky se s námi snažily dát do řeči, ale vůbec jsme si nerozuměli, akorát že se někde zřítilo letadlo. Pomocí propisky a kalendáře jsem jim nakonec vysvětlil, že bychom rádi znali předpověď počasí, ale bohužel ani jedna nevěděla, jaká že pohoda to má zítra být. Za střídavého kapání, deště i sucha jsme se dopravili k obchodu, který jsme téměř vykoupili, protože ty kuchařky také říkaly, že následující den, kdy byl státní svátek na počest nezávislosti Ukrajiny, bude všude zavřeno. Nakonec to nebyla až tak pravda.

Teplota i vlhkost se nadále výrazně měnily a my nevalným tempem proti větru pokračovali až do chvíle, kdy se Honzovi začalo zdát, že má nějak měkké zadní kolo. Po několikátém pokusu o nápravu jsme zase mohli pokračovat k dalšímu obchůdku, před kterým jsme snědli rolády. Stany jsme mohli mít postaveny pěkně pod vysílačem na kopci, ale nestalo se tak a spali jsme v mírném svahu u stříšky na druhém kopci. Pasák, který jako socha postával opodál, nebyl moc výmluvný, ale zdálo se, že mu naše přítomnost nebude vadit. Pak ještě večer přišel někdo jiný, kdo nám vyprávěl cosi o medvědech, kteří nás sežerou když si nerozděláme oheň, a také o prázdném domě pod kopcem kde nefouká vítr, ale na přesun v houstnoucí tmě už bylo přecijen trochu pozdě. Když jsme snídali, přišly na návštěvu krávy, které se nám jaly olizovat naše stany a jedna se dokonce shlédla v Zemákově brašně, kterou chtěla samou láskou sežrat. Pes, který nebyl natolik důvtipný aby odháněl krávy od stanů, zase našel zalíbení v Karlově stanu, který si záhy označkoval.

Za studeného dne jsme vyrazili vstříc svátečnímu dni, který se vlastně ničím zajímavým nevyznačoval, otevřeno bylo téměř všude a tak jsme po Honzově dlouhé výměně prasklého pláště zastavili na poslední „oběd“ v restauraci. Byla to jakási knajpa u hlavní silnice, a na první porci jsme čekali asi třičtvrtě hodiny, každá další trvala tak deset minut, takže vždy jeden jedl a ostatní koukali. Znechuceni jsme odjeli pryč. V poslední vesnici za námi vyběhl pes, který celkem dlouho udržel nasazené tempo asi 42km/h, akorát při tom nestíhal ani štěkat. Natěšený Vašek za ním vystřelil s fotoaparátem, ovšem s výsledkem nebyl příliš spokojen. Večer jsme poté, co byly snědeny polévky s chlebem, s radostí zjistili, že nám ještě zbylo dost chleba na ráno, a tedy že neumřeme hlady. Jenže... V noci jsme měli nezvanou a neočekávanou návštěvu v podobě psa nebo snad psů, který odnesl všechny tři venku v igelitkách ležící chleby a zbylé na váhu koupené sušenky. V Honzově pyromaním mozečku zase došlo k jakémusi záblesku a začal okolo házet petardy, jako by to snad mělo mít nějaký odstrašující efekt na psa, který už dávno utekl pryč, když na něj někdo zakřičel.

A tak jsme ráno na lačno lačni po snídani, aspoň že za sluníčka, vyjeli směrem do Perečinu, kde byla k snídani jakási buchta. Bylo to poslední větší sídlo, tak jsme chtěli něco koupit na trhu, ale ten byl tak malý a ubohý, že jsme tam nic nepořídili, snad jen Honzův nový plášť. Jiný trh jsme nenašli a tak se nějaké hřivny utratily alespoň v místní samoobsluze. Čekajíc před ní, byl jsem osloven Ukrajincem bydlícím ve Slaném, který byl tam trávil svou měsíční dovolenou. Ptal se, jestli si myslím, že tam mají nějaké špatné bydlení. Neměl jsem moc sílu argumentovat, každopádně na uklízení odpadků prý není čas a jak bylo vidět, nepovažuje je za žádnou závadu. Co se týče kvality silnic, příliš jsem nepochopil co se mi snažil říct, ale skutečnost, že dnes opravují asfaltky tak, že na ně navezou bahno plné kamenů, nemá nic společného s tím, kdo a kdy ty silnice někdy dávno stavěl. Cesta k menšímu hraničnímu přechodu nebyla vůbec značená, takže jsme napřed přejeli odbočku. Potom přišel problém, jak rozměnit zbylé peníze, protože v obchodech před hranicemi, kde je údajně měli měnit, mi odmítli přijmout hřivny, prý to dělají jen obráceně. Naštěstí měla být na hranicích banka.

Jelikož z našich pasů, narozdíl od těch ostatních, nekoukala desetihřivnová bankovka, odložil celník na hodnou dobu naše pasy na stranu a věnoval se jiným, po nás přicházejícím lidem, kteří ovšem, ruku na srdce, narozdíl od nám museli vystát v autech celou frontu. Vyřídit naše pasy pomohlo snad jen ustavičné koukání na zvětšující se hromadu úplatků. Mezitím jsem se však vydal do banky, kterou jsme objevili na Ukrajinské straně. Paní za přepážkou se napřed tvářila, jako že mám asi smůlu, ale nakonec mi většinu bankovek vyměnila za dolary. Trvalo to strašně dlouho a když jsem dobíhal zpátky k celnici, už tam stál jen Štěpán. Můj pas naštěstí těsně před tím upadl na zem a tak jsem byl odsunut na poslední pozici, jinak bychom si tam asi ještě docela počekali. Tak jsem byl plynule vypuštěn z Ukrajiny a mohli jsme postoupit ke slovenské kontrole. Tam celník vybral pasy, zeptal se jestli vezeme cigarety, alkohol, drogy nebo jiný kontrakt a na hodnou chvíli se zavřel do své kanceláře. Potom jsme konečně byli zase v Evropské unii a směřovali na Šíravu. Tam jsme vjeli dírou v plotě a za deště uvařili večeři pod střechou před stánkem s výčepem. Někdo stavěl stan, my šli přespat na verandu rozestavěného domu. Tam se na nás přišel podívat soused, který ale proti naší přítomnosti neměl žádné námitky a dokonce nabídl, že nás ochrání jeho čivava. Ta sice vypadala, že by spíš chtěla ochránit před námi, ale to už je jedno.

V sobotu už zbývalo posledních sedmdesát kilometrů do Košic. Do cesty se zase neopomnělo postavit několik kopců. Na vrcholu toho posledního jsme se vyfotili pod pomníkem, prolezli vystavené tanky a sjeli dolů na nádraží koupit místenky.

Ve čtyři hodiny ráno jsme se ocitli v Praze před nádražím, a jelikož v tu dobu nejezdí metro, zakončili jsme letošní kolotoulky stejně tak jako je započali, cestou na kolech přes Prahu.