Slovenské terénní vložky

slitiny hliníku do sběru nepatří

Jako nejpomalejšímu členu výpravy s největším foťákem, připadla mi přirozeně funkce fotografa a kronikáře. Proto jsou všichni na fotkách zády, já tam nejsem vůbec, a z deníčku rozpitého potem a slzami se vytrácí i nejdůležitější okamžiky. Ale vezměme to pěkně od začátku.

Přípravu na letošní slovenskou kolotoulku jsem zahájil zodpovědně a tři týdny předem. Jel jsem čtyřikrát na kole do práce, od čehož jsem si zcela oprávněně sliboval, že získám vytrvalost, sílu do kopců, techniku do terénu, svou sedavou část důkladně navyknu na sedlo a jako bonus zhubnu přebytečné kilogramy, a budu tedy s sebou moci táhnout více zbytečností.

Po prvním dni musím konstatovat, že ta příprava zřejmě dost důkladná nebyla. Zuby nehty visím jako poslední, v terénu nedobrovolně vypadávám ze sedla a zadek mě pálí, že by se na něm vzplál i nehořlavý azbest.

Celý středapříběh začal na Hlavním nádraží, kde jsem se dle Mirkova pokynu zoufale snažil najít pokladnu číslo jedna, která, jak někteří tuší, v budově vedle šervůdu již notnou dobu neexistuje. Vrchní traťmistr mapař Zemák, po desáté již studujíc dokonalou vlastnoruční mapovou harmoniku s tajemným kladem listů, pokáral mne za pozdní příjezd, a už jsme koloběžkovali na perón.

Odevzdali jsme dopravní prostředky do nákladního vozu a plni napětí se vydali objevit zatím zcela neznámé – lehátkový vůz. Zemák, ač jsme měli kupátko číslo sedm, snažil se dobývat hned do jedničky. Tam ovšem bydlel slovenský průvodčí, kterého jsme si tímto na celou cestu znepřátelili. S mrumláním, že se v Čechách asi neučí čísla, nás vypoklonkoval na druhou stranu vagónu a za půl hodiny nám ještě vyčinil, že je noční klid, a máme být tudíž zticha.

Spánek narušovalo jen občasné zadrncání a brždění vlaku a Hynek se ráno cítil natolik fit a při síle, že začal z horního lehátka seskakovat bez žebříku. Ozval se zlověstný zvuk. Hynek to přežil, což se ovšem nedá říci o jeho jediných cyklistických kraťasech, část jichž zůstala viset dva metry vysoko na háčku na zavazadla.

Před čtvrtek nádražím se David začal ihned družit s nějakým santusákem, který se ptal, jestli známe Sagana. Na startu prvního kolotoulkového dne není čas vybavovat se o někom, kdo se ve spurtu sedmé etapy Tour de France nechá porazit o centimetr od nějakého taliána, a tak jsme koukali co nejrychleji opustit město. Zemák se staženýma půlkama pokukoval kamsi do dáli, kde se snad tajemně rýsovaly obrysy slavné košické čtvrti Luník IX. Zanedlouho nás v Jasově vyděsila bytovka bez oken s doširoka vybouranými dveřmi, kdežto jsem dostal zákaz focení s ohledem na vlastní holý život, o barevných kovech bicyklu pod sebou nemluvě.

Osmatřicet kilometrů do první svačinky mi poměrně uteklo. Paní s kočárkem nám vyhrožuje, že dál neprojedem, protože je tam bahno a kdoví co ještě. Rada, abychom to vzali po gradientu nejkratší cestou lesem a potom dál po vrstevnici se nám s ohledem na to, že jsme tam nebyli na pěší tůře, nezdála příliš použitelná, a rovněž hledat spásu v koňském povoze plném dobronzova opálených východoslováků, který jsme nedlouho předtím předjeli, hodnotili jsme jako zbytečně naivní.

Ještě asi 200m jsme hrabaje zadním kolem v bahně věřili, že nás paní osudově podcenila, až jsme zapadli nadobro. Zemákova kulturně terénní vložka se proměnila ve strastiplné tlačení blátem, přenášení i podlézání padlých stromů a jiné lesní radovánky. Vlhkost vzduchu atakovala hranici sto deseti procent a mé funkční oblečení stávalo se v tom návalu potu naprosto nefunkčním.

Na vrcholovém rozcestníku chyběla značka, které nás měla vést dolu. Mapmistr ukázal kamsi na horizont a začalo osvobozující klesání. Ještě než jsme se stačili přesunout do Zádielské tiesňavy, vyžádal si Vojta krátkou přestávku, během které vyměnil zadní proraženou duši. Jako správný mistr mikromagie nezapomněl šokovat publikum kouzlem, kdy se uvnitř jednoho článku jeho řetězu ocitl naprosto zdravý a neporušený drát kola. Zatleskali jsme, Vojta konečně pochopil, co mu na tom kole předtím cukalo, a ne naposledy se pokusil řetěz opravit mocným úderem dvou kamenů, neb správnej zálesák nýtovačku přeci nepotřebuje. Tiesňava by byla bývala jistě moc hezká, kdyby ji byli neprojektovali tak prudkou a slzy od rychlosti mi zcela nerozostřily vidění.

Dole v bufáči jsme poobědvali zdravé smažené pokrmy a pohovořili s košickým cyklistou, kterého tímto pozdravujeme. Dále jsme pokračovali na odpolední terénní vložku, kterou jsme ve zdraví projeli a protlačili, aby se zanedlouho poté mohl Hynek bez přilby vysekat na úplně rovné a bezpečné silnici takovým způsobem, že musela přijet i sanitka.

Ničeho netušíce a šilhaje hlady, hledali jsme pod kopcem nějakou instituci, kde vyrábí teplé věci do žaludku. Jediným východiskem byla nám pizzerie, díky které jsme o den oddálili vaření špaget.

Úspěšný čtvrteční den jsme zakončili koupelí v klidném rybníce u Číže a spánkem na jeho břehu. Paradoxem však zůstalo, že jsme místo plánovaných 160 ujeli 140, a přitom jsme zůstali přes 40 km za plánem.

Následující pátek dopoledne se nic důležitého neudálo. Na nádraží jsme draftovali Vojtova kolegu s cyklokroskou a trochu jsme bratrsky zmokli. Zprvu se nám dařilo zahánět déšť pláštěnkami, a tak jsme ještě relativně suší přijeli k další terénní vložce. V těchto koutech země zjevně chodí po turistických trasách v průměru jeden člověk za padesát let, a to ještě ten, co obtahuje turistické značení. Značka nás neomylně vedla do vysoké trávy, křoví a různého plevele. Když později ukázala žlutá šipka doprava do lánu kopřiv, který se rozléhal v prudkém kopci, rozhodli jsme se pro velký úspěch terénní vložku radikálně prodloužit po rozblácené lesní cestě. Vojta opět natrhl řetěz.

Poučen z předchozích nezdarů věnoval Vojta čas vyštrachání nýtovačky z brašen, neb nýtování párem kamenů se ukázalo jako nedostatečné. Na opravu řetězu byl opravdu nejvyšší čas, neb jsme byli právě na vrcholu stoupání a největší zápřah měl tedy již za sebou. Sjížděli jsme lesem dolů k vesnici s vidinou chutného a originálního oběda v restauraci, ale chyba lávky. V restauraci s velkým nápisem se už leta nevaří, vrcholem gastronomie je točené pivo. Takže jsme nakoupili suché i mokré pochutiny v přiléhající samoobsluze, usadili se pěkně na zahrádce oné restaurace nerestaurace a v klidu pojedli suše kolotoulkový oběd.

Jako zasloužená polední siesta čekal nás po obědě klidný kus cesty po rovné silnici. Nebyl by to však plánoval Zemák, kdyby na sebe další terénní vložka nechala dlouho čekat. Když jsme projížděli vesnicí Pleš, pořádně jsem si dotáhl přilbu, aby mi něco z názvu obce ještě neulpělo na hlavě.

Odpoledne se však rozhodlo, že nám to cestování rozhodně nedá zadarmo a že na nás nenechá nit suchou. Počasí si, nejspíš na internetu, přečetlo svoji předpověď a náš fígl s pláštěnkami zcela přestal fungovat. Aby to nevypadalo, že si zas do deníčku vymýšlím, zastavili jsme pod střechou, pořídili důkazní foto a s jistotou, že mokřeji už být stejně nemůže, zase šlápli do pedálů. Ve stále sílícím lijáku sice narůstající hladina jezera v botách jasně ukazovala, že hůře být může, ale přeci se nebudeme schovávat před krátkou, dvouhodinovou přeháněčkou.

Taky jsem se to odpoledne ztratil. Zcela nevědomě a proti své vůli! Nabit dešťovou energií nebyl jsem v ten okamžik totiž výjimečně poslední, což se Zelenáčovi s Hynkem zdálo tak nereálné, že na mne začali vzadu čekat, ba co dokonce, jeli mi naproti!

Zatímco jsme pod jedinou střechou široko dáleko na hranicích s Maďarskem již hodinu čekali na souběh dvou událostí, a to že přestane krápat a přijede zbytek výpravy, začala nám být zima, o tuhých nohou nemluvě. Zemák se nakonec obětoval a po pomalu usychající silnici odfrčel zpátky pro naše obětavé přátele.

Kus cesty jsme si zkrátili přes maďarsko, nemaje však místní měny, s krátkým a rychlým doplněním naší palivové, respektive trávicí soustavy jsme museli počkat až na Slovensko. Plynule jsme pokračovali do Šah. Po krátké organizační poradě bylo rozhodnuto, že zádnný gyros nebude, a tak jsme jen natočili dostatek vody do lahví, abychom si k večeři mohli rozvařit špagety.

David pohrdl krásným a jistě nerušeným a čistým nocležištěm pod mostem na dohled od paneláků se sem tam vysklenými okny. Ač nebylo čeho se obávat, museli jsme pokračovat k mostu dalšímu, pod kterým krom rybářů a komárů přibylo ještě bahno a byl tedy nepoužitelný zcela objektivně. A tak nás osud dovedl k jakési nádrži se zákazem stanování, kolem které žádná možnost ochrany před případným nočním deštěm nebyla. Snad jedině pod koly maringotky, kde byl však vzduch asi takový, jako by se tam za svou pravidelnou potřebou stahovali lidé z okolí minimálně sta kilometrů.

Kolínka se podařilo rozvařit naprosto špičkově. Vražednou kombinaci málo vody plus moc kolínek mohlo zachránit jen enormní množství kečupu a sýra, což se jakž takž zdařilo.

Trochu kape, ale v noci má být dle předpovědi sucho. Deníček chudák mírně zvlhnul, ale propiska naštěstí stále píše. Takže možná zaznamenáme i zážitky následující.

V půl sedmé nás začal budit nedočkavý Hynek. Asi hodinu se dařilo jeho pokusy ignorovat, až dostal takový hlad, že začal rozebírat naši stanodešťoplachtu, kterou jsme z preventivních důvodů s Vojtou natáhli tak nějak mezi zábradlí a naše kola. Vrcholné to dílo techniky a vynalézavosti tedy zůstalo nezdokumentováno, neb přišlo k úhoně rychleji, než bych vůbec dokázal najít fotoaparát. Taky měl hynek silně intelektuální ranní náladu, když bloumal nad prázdným plastovým kelímkem, až vymyslel, čím by se dal naplnit a co s tím pak udělat. Detaily však raději nechám jen v děsivých vzpomínkách zůčastněných.

K snídani jsme uspořádali hostinu nad polovinou naplesnivělého chleba, polosuché věci naložiili do brašen a malou zemákoblouďozajížďkou, kolem lánů rybízu, znovu přes Maďarsko, po i proti větru, jsme se pomalu i rychle přibližovali ke Štůrovu. Na silnici na nás zlověstně štěkal pes, ale nakonec utekl. Pravděpodobně se zaklekl našich vlků. Hynek cestou prodřel zadní kolo a hned za cukrárnou píchnul kolo přední. Kdyby byl nejančil a na zmrzlinu zastavil rovnou, mohl si jednu výměnu duše ušetřit. Když jsme k cukrárně přijížděli, zdaleka ještě čas na oběd nebyl. Když jsme odjížděli, už byl. Alespoň měl Hynek kolo skoro jako nové.

Ještě než ztratíme Hynka, musím vzpomenout zvláštní fenomén včerejšího dne: Pozdě odpoledne začal Zemák dělat, že je hodnej a že na nás pomalejší čeká. To znamená, že už taky nemůže! Což se nedá říci o dnešku. David chvíli držel rozumné tempo, až zemák v mířňonkém kopci nastoupil a roztrhal náš peloton, jako kdybychom vyjížděli Alpy.

Takže Hynka jsme ztratili. Hned za cukrárnou. Takové situace mají jen jediné řešení: je potřeba vymyslet všechny možné scénáře, z nich vybrat ten nejméně pravděpodobný (tedy krom toho, že se snese z oblohy balónem) a podle toho se řídit. Vojta jako nejméně pravděpodobné určil to, že se k nám Hynek za pár kilometrů připojí odněkud z boku. A tak jsme nerušeně pokračovali dál a ztracený Hynek se opravdu připojil.

Cesta ke Komárnu je kolem Dunaje přesně na západ a počasí opět nezklamalo. Foukal neoblomný, silný západní vítr. Abychom toho neměli málo, vyběhli jsme si na novou dřevěnou rozhlednu, ze které řeka vypadala úplně jako moře. Nenechali jsme se zmást a po břehu se dál přesouvali proti proudu, až jsme zahučeli do hlubokých kamenů, které nás sundaly ze sedla. Museli jsme srabácky kus po silnici.

Před Komárnem vyšel čas na koupačku. Naše rudě zářící predele odehnaly několik motorkářů i rybářů, takže jsme měli nakonec i soukromí. V Komárně si během hledání oběda potřeboval Zemák nezbytně prohlédnout pevnost, takže jsme zvýšili své kulturní povědomí a s blahodárným pocitem po okružní jízdě na druhý pokus zasedli v první restauraci.

Asi z nás šel takový odér, že se na nás z pergoly spustila automatická deratizační sprška s obsahem DDT. Bohužel vítr, který trénoval na to, aby se nám pak mohl stavět do cesty, odnášel blahodárně chladící kapky kamsi do nenávratna dříve, než se nás stačily vůbec jen dotknout. Vypili jsme veškeré zásoby Kofoly, kterou v restauraci měli.

Jako vrchní šneci jsme s Vojtou nechali nákup večeře na zbytku týmu a vyjeli rovnou na stezku podél Dunaje, které se na mapě tvářila jako asfaltka, ale ve skutečnosti to byla neskutečná kačírková cesta, jejíž vznik si představuji asi tak: Osvícený Eurodotátor z pohodlí klimatizované kabiny svého Esůvíčka Béemvéčka prohlásil „a nasypte tam ty krásné bílé kamínky, ať cyklisti dobře vidí na cestu! A nasypte tam aspoň deset centimetrů, ať to dlouho vydrží. Musíme čerpat!“

Jet se po tom opravdu nedá, ploužili jsme se s vypětím všech sil asi patnáctkou, až nás s Hynkem a nákupem dojel během jedné z odpočinkových pauz Zemák. Hynek nezastavil, a jelikož jsme po prodlídce komínové hitparády u ….. zahnuli na silnici, po které Mirek s Davidem ostatně už dávno někudy jeli, vypadalo to, že se budeme u Gabčíkova hodně dlouho hledat. Rychlost na silnici vzrostla na více než dvojnásobek, když se k nám náhle před Medvědovem připojil první oddělený člen výpravy. Za chvilku už jsme kus před sebou na náspu vedle silnice zpozorovali povědomou siluetu dvou cyklistů. Našli jsme se tedy nebývale jednoduše.

Pokus zakousnout na oslavu shledání tatranku ztroskotal stohlavým rojem komárů, který se jal zakusovat do nás. Mizeli jsme, co síly stačily, a že tedy moc nestačily. Hráz Gabčikova byla stále v dohledu, a stále se nepřibližovala. A pak to přišlo. Konečně jsme po pěšince vyjeli nahoru na hráz a počali obdivovat ty zázraky techniky. Někdo počítal šrouby, já jsem počítal zabité komáry.

Po složitém rozhodování, zda jet doleva, nebo doprava, nabrali jsme večerní vodu do lahví a Hynek překonal světový rekord v rychlosti pojídání langoše z polotovaru. Já jsem chtěl obdobnou rychlostí přiucpat vakuovaný žaludek hotdogem, ty už však bohužel došly. Nevím, co může dojí na párku a rohlíku…

Zelenáčský výcvik pokračoval bobříkem hladu a vyčerpání. Ujeli jsme ještě 10 km po hrázi, uvařili kaši s párkem a rozbalili nocleh na dvoumetrovém pruhu trávy mezi asfaltkou a srázem.

Ráno nás probudilo slunce. Osvěžil jsem se koupelí v Dunaji, k snídani jsme podávali chléb s oslňující marmeládou, která nebyla meruňkový, nýbrž pomerančová. Vyhrál jsem soutěž o zlatého Karla a vyjížděl jako poslední. Zásadnější problém byla ale volba dresu bez rukávů a aplikace opalovacího krému. Počasí je zlý nepřítel.

Od rána se mi nedaří držet rychlost v rozumných mezích. Vždy se najde nějaký blbec, který vyrazí dopředu a jede jako magor. Navíc vedoucí skupiny vybral u Bratislavského Ufa zcela nevhodnou stranu mostu a museli jsme jak amatéři snášet schody. Zajeli jsme do stejné cukrárny jako loni, té nejdražší v celé Bratislavě. Věrnostní slevu nám ale uznat nechtěli, a tak jsme odevzdali svá poslední Eura a už se těšili na koupačku na Dívčích hradech. S Davidem jsme doplavali ze špinavé teplé moravy až do čistého, studeného Dunaje, který nás málem odvezl zpět do Bratislavy, tak tak, že se nám podařilo vyváznout.

Hynek ohlásil totální rozpad týmu a ztratil se jako první. Na rozdíl od loňska jsme nejeli přes Rakousko, ale Slovenskem. Oběd na dvojitých židlích pálil, což o to, aspoň to rychleji pojede, ale hlavně mu to nekonečně trvalo, než k nám na stůl přišel. Mezitím stačilo zapršet a uschnout, ale nás to stejně nespasilo. Déšť se za námi vrátil, a posledních 40 km do Břeclavi jsme jeli v lijavci a jezery vody. Jako třešnička na dortu vše korunovalo čtyřhodinové čekání na vlak – asi abychom uschli a ve vlaku nenakapali.